Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 668/2000

Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 6. 2000, čj. -210, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2000, čj. -236,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v a d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Základní stěžovatelova výhrada se týká postupu soudu, který ignoroval návrh na podmíněné zastavení trestního řízení, ačkoli formálně byly splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení § 307 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel totiž logicky předpokládal, že ve věci je možno dojít ke smírnému vyřešení postupem podle § 307 trestního řádu a podle toho zvolil svoji obhajobu. Byl-li stěžovatel přesto, že orgány činné v trestním řízení již zpočátku dávaly najevo, že podmíněné zastavení trestního stíhání je možné, uznán vinným, došlo tím k zásadnímu porušení zmíněného práva na obhajobu. Institut podmíněného zastavení trestního stíhání vychází filozoficky z toho, že prioritní v případě spáchání trestného činu je řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, nikoli konfliktu mezi pachatelem a státem. Právě v této oblasti, o jakou v projednávané věci jde, je jednoznačně preferována dohoda mezi pachatelem a obětí. Jedním z atributů spravedlivého procesu je předvídatelnost rozhodnutí soudu. Proto je na Ústavním soudu, aby rozhodl, zda lze považovat za spravedlivé, že rozhodnutí o podmíněném zastavením bude záviset na naprosto nejistých okolnostech a v podstatě libovůli soudu. Stěžovatel zmenšil svůj majetek poskytnutím odškodnění z popudu státu, ale jeho plnění nemělo žádný efekt. Tím bylo porušeno i jeho právo vlastnit majetek. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona, když následkem rychlé jízdy způsobil těžkou újmu na zdraví a za toto své jednání byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50 000,-- Kč, případně k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, dále k trestu zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání 2 let a k povinnosti uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně 181 939,-- Kč. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením tak, že toto odvolání zamítl. V důvodech svého rozhodnutí poukázal krajský soud na správně zjištěný skutkový děj, z něhož plyne, že příčinou střetu s poškozenou byla nadměrná rychlost vozu stěžovatele - při dodržení v obci předepsané rychlosti by jinak, jak plyne ze závěru znaleckého posudku, ke střetu nedošlo -, stejně jako na správnou právní kvalifikaci spáchaného skutku. Podle názoru krajského soudu trest zákazu činnosti měl být naopak výrazně přísnější, a to vzhledem ke zjevné řidičské nedisciplinovanosti stěžovatele, o němž lze konstatovat, že je, pokud jde o překročení povolení rychlosti jízdy, speciálním recidivistou. Pro takový dopravní přestupek byl totiž stěžovatel ve správní řízení nejen dvakrát postižen v době předcházející nyní projednávané trestné činnosti, ale dokonce znovu dvakrát po jejím spáchání. Pokud jde o otázku podmíněného zastavení trestního stíhání, je pravdou, že v přípravném řízení státní zástupce (který uplatňoval právní kvalifikaci jen podle odst. 1 § 224 trestního zákona) dal stěžovateli najevo možnost podmíněného zastavení, obžalovaný však zřejmě náležitě nereagoval, takže státní zástupce podal obžalobu, a tím se tato trestní věc dostala do dispozice okresního soudu. Soud v tomto směru není vázán právními názory státního zástupce a také v žádném směru neklamal stěžovatele vidinou podmíněného zastavení trestního stíhání. Toto zastavení nepřichází v úvahu pro konstatovanou řidičskou nekázeň stěžovatele, před kterou je třeba chránit ostatní účastníky silničního provozu. Pravdou je pouze to, že okresní soud měl v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlit, proč podmíněné zastavení není možné, nikoli návrh stěžovatele mlčky pominout.

I když je pravda, co tvrdí stěžovatel, že soud prvého stupně se otázkou aplikace ustanovení § 307 odst. 1 trestního řádu vůbec nezabýval, ačkoli stěžovatel se této aplikace výslovně dovolával a předložil také dohodu ze dne 6. 3. 2000 uzavřenou s poškozenou, byl tento nedostatek vzhledem k výše uvedenému přesvědčivým způsobem zhojen v odvolacím řízení. Tvrdí-li stěžovatel, že institut podmíněného zastavení trestního stíhání filozoficky vychází z toho, že prioritní je v případě spáchání trestného činu řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, ponechává toto jeho tvrzení zcela stranou relevantní skutečnost, totiž že aplikace ustanovení § 307 odst. 1 trestního řádu závisí i na dalších určujících předpokladech, zejména těch, které se váží k osobě pachatele, jeho chování i okolnostem případu. Je-li totiž stěžovatel, jak plyne ze jištění obecných soudů, pokud jde o překračování povolené rychlosti jízdy, vskutku "speciálním recidivistou", lze závěrům krajského soudu, pokud se vztahovaly k aplikaci ustanovení § 307 odst. 1 trestního řádu i uloženého trestu, stěží cokoli vytknout. Také podle názoru Ústavního soudu právě již několikráte evidovaný způsob stěžovatelovy jízdy motorovým vozidlem překračuje rámec pouhého vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou a vyvolává potřebu ochrany i dalších účastníků silničního provozu.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu