Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 659/2000

Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 6. 4. 1998, čj. -262, Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, čj. -279, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2000, čj. -216,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v , 4d. Žalobkyně R. M., která je v tomto řízení vedlejším účastníkem, není totiž oprávněnou osobou nejen podle ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ale ani podle ustanovení citovaného zákona. Na daný případ nelze totiž aplikovat ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť vedlejší účastnici bylo vyplaceno odškodnění, když byla zproštěna obžaloby ještě za komunistického režimu. Bylo by proti smyslu a účelu restitučních předpisů a v rozporu s dobrými mravy, kdyby se na vedlejší účastnici vztahovala ustanovení o dalším odškodnění jen proto, že k nesprávnému rozhodnutí v trestní věci došlo v době totalitního režimu. Ustanovení restitučního zákona má pak zjevně na mysli případy, kdy právní důvod k přechodu nemovitosti na stát neexistoval ani v době tohoto přechodu. Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, a to na podkladě zjištění, že vedlejší účastnice je původní vlastnicí předmětných nemovitostí a že vzhledem k ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je proto oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , 2 Podle názoru tohoto soudu je vedlejší účastnice oprávněnou osobou i vzhledem k ustanovení , neboť stát převzal nemovitosti bez právního důvodu. Skutečnost, že vedlejší účastnici bylo poskytnuto odškodnění, je pak z hlediska ustanovení věta prvá irelevantní. Podle názoru soudu prvého stupně je stěžovatelka povinou osobou podle , neboť předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy na základě protiprávního zvýhodnění. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s jeho závěry. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, když mimo jiné nepřisvědčil jejímu názoru, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení a

Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům nesprávnost výkladu ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, a zdůrazňuje-li přitom skutečnost, že vedlejší účastnice byla ještě totalitním režimem zproštěna obžaloby pro trestný čin opuštění republiky podle trestního zákona, když se později do republiky vrátila, a byla také odškodněna, pomíjí přitom tu základní skutečnost, že prvotním, a z hlediska zájmů restituenta nejžádoucnějším, způsobem restituce je právě vydání věci. Teprve tehdy, nelze-li nemovitost vydat, přichází v úvahu aplikace ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Srovná-li se v této souvislosti původní znění ustanovení časově limitující dobu, v níž muselo dojít ke zrušení odsuzujícího rozsudku, s jeho zněním po novele (), toto časové omezení již postrádající, může se jevit jako zcela logický závěr, že v této situaci, když navíc bylo rozhodnuto o tom, že vedlejší účastnice je účastna rehabilitace podle (věc sp. zn. Okresního soudu Praha - západ), je vedlejší účastnice oprávněnou osobou ve smyslu , a to právě z toho důvodu, že teprve restituční zákon jí umožňuje restituci formou vydání věci, tedy naturální restituci. Z tohoto pohledu se Ústavnímu soudu neukazuje, že by z ústavně právního hlediska došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Vzhledem k evidentní povaze výše uvedeného závěru považoval Ústavní soud již za nadbytečné se zabývat otázkou ústavnosti aplikace

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu