Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 554/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2000, č. j. -111, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2000, č. j. -77, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel podal dne 18. 9. 2000 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2000, č. j. -111, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2000, č. j. -77. Napadenými rozsudky bylo částečně vyhověno návrhu vedlejšího účastníka řízení Dr. B. B., CSc., ve věci ochrany osobnosti, přičemž stěžovateli bylo uloženo zaslat vedlejšímu účastníkovi řízení omluvný dopis, zdržet se tvrzení blíže specifikovaných v napadených rozhodnutích a zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nemajetkové újmy v penězích částku 50.000,- Kč a náklady řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle d (dále jen " "), a to zejména nesprávným hodnocením důkazů, neúplností jejich provedení a dále, že došlo i k porušení procesních předpisů upravujících řízení před soudy a současně že soudy nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení podle č. 37 odst. 3 y.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, vyjádření a spis Krajského soudu v Ústí nad Labem a vyjádření vedlejšího účastníka řízení Dr. B. B., CSc.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 10. 2000 v plném rozsahu odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o výhrady stěžovatele vztahující se k dokazování, odkázal vrchní soud na stranu 3 napadeného rozsudku, kde odvolací soud zdůvodnil neprovedení navržených důkazů a kde se vypořádal i s námitkami, zejména ve vztahu ke svědecké výpovědi S. N., když při rozhodování nepovažuje tuto výpověď za rozhodující a připouští možnou zaujatost jmenovaného.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 10. 2000 odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v jeho rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

Vedlejší účastník řízení Dr. B. B., CSc., ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 11. 2000 uvedl, že soud prvního stupně provedl důkazní řízení velmi důkladně, přičemž stěžovatel se snažil v průběhu řízení svými návrhy důkazů soudní řízení pouze protahovat. Soud zcela objektivně a naprosto správně zhodnotil veškeré provedené důkazní prostředky. Napadené rozsudky pak vedlejší účastník řízení považuje za správné, odůvodněné a zcela spravedlivé. V průběhu řízení předcházejícího napadeným rozhodnutím a těmito rozhodnutími samotnými pak nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatele zaručené u, ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Nedošlo ani k porušení zásady volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu, jakož ani zásady spravedlivého procesu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).

Právo na spravedlivý proces zahrnující princip rovnosti zbraní předpokládá, že každá strana civilního procesu bude mít přiměřenou příležitost předložit svůj případ soudu za podmínky, která ji nepostaví do podstatně nevýhodné situace ve srovnání s protistranou. Přitom musí být ujasněno, zda příslušný soud byl oprávněn posoudit všechny aspekty případu nebo pouze aspekty právní a zda bylo stěžovateli umožněno vyjádřit se k tvrzením protistrany (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Brandstetter z roku 1991, A-211 ).

Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

Je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y ČR.

Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. 12. 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu