Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 481/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. B., právně zastoupeného JUDr. I.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne

11. 8. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne

19. 5. 2000, sp. zn. , a to pro porušení , 2, 5, d (dále jen " ") a y ČR.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. , byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. , kterým byla podle § 72 odst. 2 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele ze dne 14. 1. 2000 o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatel ve své stížnosti jednak uvádí, že dne 14. 1. 2000 podal prostřednictvím svých obhájců ústně před Městským soudem v Praze žádost o propuštění z vazby

a o tomto návrhu tentýž soud rozhodl až po jeho upozornění usnesením ze dne

19. 5. 2000, sp. zn. , což stěžovatel považuje za nedostatečně odpovědný přístup k projednávané věci a v důsledku toho za porušení práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel namítá nekonkrétnost důvodů vazby, jak jsou uvedeny v napadených usneseních. Tato usnesení se tak dle názoru stěžovatele stávají nepřesvědčivými a neodpovídají ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu, což není v souladu se zásadou spravedlivého procesu; tato skutečnost má současně zakládat nepřezkoumatelnost rozhodnutí vedoucí k protiústavnímu omezení osobní svobody.

Ze spisu Ústavního soudu vyplynulo, že stěžovatel je trestně stíhán pro návod k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, který měl spáchat tím, že v prosinci roku 1998 za částku 150.000 Kč objednal u spoluobžalovaného M. R. vraždu poškozené R. K., kterou posléze spáchal dne 12. 2. 1999 spoluobžalovaný P. K. O podané žalobě bylo rozhodováno dne 14. 1. 2000, přičemž stěžovatel prostřednictvím svých obhájců podal ústně žádost o propuštění z vazby na svobodu. Městský soud v Praze o této žádosti rozhodl až za čtyři měsíce, konkrétně dne 19. 5. 2000.

Tento postup odporuje požadavku neodkladného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 trestního řádu. V tomto ohledu je Ústavní soud nucen konstatovat, že při rozhodování o vazbě došlo k závažnému průtahu. Nikoliv ale při rozhodování ve věci samé, poněvadž v oné čtyřměsíční době rozhodl soud prvního stupně o vině a trestu stěžovatele rozsudkem ze dne 18. 1. 2000 a o odvolání soud druhého stupně usnesením ze dne 22. 3. 2000. Ústavní soud hodnotí činnost obecných soudů jako usilovnou snahu o urychlené rozhodnutí ve věci samé v rámci zákona a tedy jako snahu o spravedlivý proces a zákonné omezení práv a svobod; z tohoto důvodu jen konstatuje tuto formální procesní vadu, z hlediska ústavnosti napravenou meritorním rozhodnutím.

Pokud jde o další část ústavní stížnosti, je třeba uvést, že uvalení vazby je nepochybně velmi závažným zásahem do osobní svobody. V trestní věci stěžovatele jde o společné trestní stíhání tří pachatelů. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel se k trestné činnosti nepřiznal, soud prováděl rozsáhlé dokazování podle návrhu stran tak, jak se v živém procesu vyvíjela potřeba okamžité důkazní situace. Šlo především o posouzení výpovědi spoluobžalovaného M. R., jež může vést k usvědčení stěžovatele. V odůvodnění uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze se uvádí, že "dokazování nebylo dosud ukončeno, přičemž s ohledem

na návrhy obhajoby nelze vyloučit jeho větší rozsah, než byl stanoven v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. " (kterým Vrchní soud rozhodoval ve věci samé). Současně uvedený soud poukázal na skutečnost, že v přípravném řízení byl ze strany osob hájících zájmy obžalovaného činěn

na spoluobžalovaného M. R. nátlak v souvislosti s tím, kdo má vést jeho obhajobu a jak má vypovídat, což bylo předmětem i rozsáhlého dokazování.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. K takovémuto porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování ve věcech vazby nevycházely ze zákonného procesněprávního

a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován

především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření mj. v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Po posouzení daného případu však Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody obžalovaného jsou v odůvodněních obou napadených usnesení, zejména pak v odůvodnění usnesení Vrchního soudu, dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení

§ 134 odst. 2 trestního řádu.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení právních předpisů, které by mělo

za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, konkr. , 2, 5, y a y ČR. Námitky ústavní stížnosti v tomto směru nejsou důvodné.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh dle

, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 19. prosince 2000