Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 356/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud Česká republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, v právní věci ústavní stížnosti TF, zastoupené advokátem JUDr. Z.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.6.1998, č.j. , takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem ze dne 9.8.1998, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 10.8.1998, se navrhovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.6.1998, č.j. , kterým bylo podle jejího názoru zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle odst. d. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky, aby povinný Ch.P. byl povinen vyklidit nebytové prostory restaurace S., v k.ú. B. Podle názoru navrhovatelky byla smlouva o nájmu předmětných nebytových prostor, sepsaná dne 6.12.1991 podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, neplatná. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný není v řízení pasivně legitimován, přičemž jsou namístě i důvody, které formuloval soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle navrhovatelky zmatečné, když spočívá nejen na nesprávném právním posouzení věci, pokud jde o platnost smlouvy, ale vychází současně ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a soud si neopatřil k otázce neexistence pasivní legitimace dostatek právně i skutkově relevantních podkladů a nezabýval se dostatečně zněním předmětné nájemné smlouvy. Pokud tak neučinil, ani nerespektoval obsah, byt' neplatně uzavřené smlouvy, a svoje závěry opřel o názor, že pasivně legitimovanou osobou ve sporu je osoba, která nebytové prostory fakticky užívá, potom logicky dospěl ke zmatečnému rozhodnutí ve věci.

Podle názoru navrhovatelky se jedná o takové vady řízení, které mohly mít za následek nejen nesprávné, ale především nespravedlivé rozhodnutí ve věci. Byly prý porušeny základní zásady spravedlivého procesu - zásada rovnosti účastníků, zásada materiální pravdy a zásada volného hodnocení důkazů. KS, zastoupený JUDr. M.P., předsedkyní senátu, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vedlejší účastník Ch.P. k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzený zásah do ústavního práva navrhovatelka nijak nekonkretizuje, a ve svém návrhu pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů provedených jak v soudním řízení na I. stupni, tak na II. stupni. Jako logicky rozporné pak označuje tvrzení navrhovatelky, že soud II. stupně měl na jedné straně respektovat obsah nájemní smlouvy, kterou však současně označuje za absolutně neplatnou. Navrhovatelka na svých ústavně zaručených právech nemohla být krácena, neboť její návrh na vyklizení nebytových prostor byl pokusem zneužít vlastních pochybení proti nájemci. Když tento záměr nevyšel, navrhovatelka není subjektivně s touto skutečností spokojena a polemizuje s hodnocením důkazů, a to takovým způsobem, že její konkrétní tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování před soudy obou stupňů. Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Brně a spisového materiálu Městského soudu v Brně, č.j. , který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 9.6.1998 nebyl shledán zásah do práv stěžovatelky, kterých se v návrhu dovolává. Podstata návrhu spočívá v polemice s hodnocením důkazů provedeným Krajským soudem v Brně, ve kterém se krajský soud shodl s hodnocením důkazů provedeným Městským soudem v Brně, a dále s posouzením ze strany Krajského soudu v Brně otázky pasivní legitimace žalovaného. Ke změně výroku Městského soudu v Brně Krajský soud v Brně přistoupil na základě připuštění změny žalobního návrhu žalobce, zde navrhovatelky, kterým byly upřesněny plochy nebytových prostor, jejichž vyklizení se domáhal. V odůvodnění svého rozsudku se Krajský soud v Brně vypořádal dostatečně se všemi námitkami navrhovatelky, směřujícími proti rozsudku soudu prvního stupně, a řádně zdůvodnil i svůj postup v otázce posouzení neexistence pasivní legitimace žalovaného, jehož výsledkem byl závěr, že žalovaný Ch.P. prokazatelně prostory, jejichž vyklizení se žalobce domáhá, neužívá, a tyto prostory užívá právnická osoba - společnost S., a žalovaný tedy není v řízení o vyklizení pasivně legitimován. Ústavní soud musí, jako již vícekrát, konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému obecných soudů, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Jestliže se ve stížnosti namítá porušení d, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno. Ústavní soud v předmětné věci v postupu Krajského soudu v Brně neshledal namítaná porušení d, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 12. 2000

JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS