Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 414/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2000, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 11. července 2000, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), doručena ústavní stížnost. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek, kterému vytýká, že odporuje dobrým mravům, má-li být stěžovatel ve věku 49 let vystěhován ze svého dosavadního bytu na ubytovnu, kde by neměl vůbec žádné soukromí. Stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno jeho právo dané v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), aby mu byl přidělen náhradní byt. Vydáním takového rozhodnutí soud nepostupoval v souladu s y ČR, když nepřihlédl k důvodům hodným zvláštního zřetele. Za důvody hodné zvláštního zřetele považuje stěžovatel také skutečnost, že byl rozveden v nepřítomnosti, v době kdy byl operován a pobýval v nemocnici.

Uvedeným postupem bylo, dle stěžovatele, porušeno jeho právo zaručené v a d (dále jen " ").

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona, vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Plzni, prostřednictvím předsedkyně senátu 13 Co. Ta ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je zřejmé, že se soudy obou stupňů uvedenou otázkou podrobně zabývaly. Dále odkazuje na zjištění, že důvody hodné zvláštního zřetele, v důsledku kterých byla povinnost stěžovatele vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu a nikoliv na zajištění náhradního ubytování, nebyly shledány.

Ústavní soud si vyžádal také spis vedený ve věci u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. , a poté co se seznámil s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem uvedená námitka týkající se přidělení náhradního bytu namísto náhradního ubytování byla hlavním a jediným důvodem, pro který stěžovatel podal odvolání ke krajskému soudu. Odůvodnění ústavní stížnosti se tedy shodovalo s odůvodněním odvolání. Proto je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob se Ústavní soud zabývá, pokud takové porušení znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud je tedy oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Takové tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nezdůvodnil, pouze odkázal na údajné porušení a y.

Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, že by došlo k porušení práv domáhat se ochrany svých práv u nezávislého soudu ( y), domáhat se ochrany proti zásahům orgánů veřejné správy ( y) či práva na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu ( y). Nebylo shledáno ani odejmutí stěžovatele jeho zákonnému soudci ( y) či porušení práva na veřejné jednání bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatele v řízení o povinnosti vyklidit byt ( y). Rovněž tvrzené porušení y ČR, který stanoví vázanost soudce zákony neobstojí, neboť obecné soudy jednaly v rámci zákonem stanovených podmínek.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. 12. 2000

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu