Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 443/2000

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2000, čj. -31,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku správního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím finančních orgánů o doměření daně z příjmů právnických osob za rok 1996, stěžovatelka tvrdí, že se jím cítí být dotčena ve svém právu na soudní a jinou právní ochranu ústavně zaručeném v d (dále jen "Listina), ve spojení s právem na spravedlivý proces zaručeným Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a namítá rozpor tohoto rozhodnutí s a y Porušení svých práv spatřuje především v tom, že správní soud při svém rozhodování nedodržel základní procesní pravidla, kterými se měl řídit při přezkoumání rozhodnutí správních orgánů, neboť v průběhu správního řízení byly provedeny výslechy svědků, o nichž nebyla uvědomena a v důsledku své nepřítomnosti neměla možnost klást svědkům otázky. Svědecké výpovědi tak byly pořízeny v rozporu s ustanovením , o správě daní a poplatků, a proto provedené dokazování bylo nezákonné. Správní soud však tuto námitku odmítl s tím, že povinnost zavazující správce daně podle shora citovaného ustanovení je dána při provádění procesních úkonů v průběhu daňové kontroly, a protože výslechy svědků byly provedeny v rámci odvolacího řízení, tedy po ukončení daňové kontroly, správce daně nemohl citované ustanovení porušit. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, poukazuje na to, že některé svědecké výpovědi byly pořízeny ještě před skončením daňové kontroly, a protože má za to, že omezení jejích procesních práv je vadou zásadního charakteru mající vliv na rozhodnutí, ke které byl soud povinen přihlédnout, žádá Ústavní soud o zrušení napadeného rozsudku.

Ze spisu Finančního úřadu v Hranicích, vedeného k rozhodnutí ze dne 29. 12. 1998, čj. 62782/98/394922/4929, spisu Finančního ředitelství v Ostravě, vedeného k rozhodnutí ze dne 27. 5. 1999, čj. 1098/120/99/FŘ-205, a spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , vyplynulo, že správce daně zahájil dne 7. 10. 1998 u stěžovatelky daňovou kontrolu, na základě které jí shora citovaným dodatečným platebním výměrem doměřil daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 1 560 000,-- Kč, když na základě zjištění uvedených ve zprávě mimo jiné neuznal částku vyplacenou obchodní společnosti P., spol. s r.o., za zprostředkovatelskou činnost, jako daňově uznatelný výdaj. V rámci dokazování byl dožádán jako místně příslušný správce daně Finanční úřad v Hodoníně k prověření určitých skutečností u společnosti P., spol. s .o., a Finanční úřady v Hořovicích a ve Valašském Meziříčí k provedení místního šetření u odběratelů M. W. a P. V.

V odvolacím řízení byla provedena prostřednictvím příslušných správců daně šetření u dalších desíti daňových subjektů a bylo kontaktováno jedenáct vojenských útvarů. Po doplnění dokazování a jeho vyhodnocení Finanční ředitelství v Ostravě shora citovaným rozhodnutím odvolání stěžovatelky zamítlo.

V žalobě stěžovatelka namítla, že při hodnocení smlouvy o zprostředkování finanční orgány překročily hranice volného hodnocení důkazů a zasáhly do smluvní volnosti subjektů obchodně právních vztahů a zejména poukázala na to, že výslechy nejméně 7 svědků byly získány v rozporu se zákonem, neboť o jejich provedení nebyla uvědomena, a tudíž nemohla realizovat své procesní oprávnění klást svědkům otázky.

Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že právo klást svědkům otázky přísluší daňovému subjektu podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků pouze v době provádění daňové kontroly. Byla-li daňová kontrola ukončena dne 18. 12. 1998 a svědci vyslechnuti v dubnu 1999, tedy v průběhu odvolacího řízení, nemohlo finanční ředitelství porušit citované ustanovení, když povinnost uvědomit o těchto úkonech stěžovatelku nevyplývala z žádného jiného ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud v Ostravě neshledal důvodnými ani námitky stěžovatelky o porušení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3), jakož i rozsahu dokazování (§ 31 odst. 2, § 16 odst. 1), neboť neunesla-li stěžovatelka důkazní břemeno, neznamená to, že rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění. Finanční orgány měly k dispozici výpovědi řady svědků, zprávy od 5 vojenských útvarů a informace od správce daně místně příslušného pro společnost P., spol. s r. o. Z těchto důkazů nevyšlo najevo, jaký vztah měl výdaj stěžovatelky (vyplacená provize) k dosažení, zajištění a udržení jejích příjmů ( , o daních z příjmů), když ona sama nemohla svoje tvrzení o předávání informací telefonicky či faxem jakkoliv doložit. Protože pouhá existence smluv nebo výše obratu nemohla být dostačujícím důkazem o naplnění zprostředkovatelské smlouvy, správní soud neshledal, že by přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a žalobu zamítl.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Opodstatněnost ústavní stížnosti stěžovatelka opírá o tvrzení, že výslechy svědků provedené v průběhu řízení před finančními orgány byly získány nezákonným způsobem, neboť jí bylo v rozporu se zákonem [§ 16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků] odňato právo klást svědkům otázky při místním šetření a ústním jednání. Tuto kritiku stěžovatelka již uplatnila ve správní žalobě.

Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, a vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi nejsou porušena ústavně zaručená práva, neboť toto přísluší obecným soudům. Pouze za situace, kdy by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu.

S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval ústavně právní argumentací stěžovatelky o porušení y, podle kterého se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánů veřejné správy, může obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, resp. Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, a poté konstatoval, že k odepření těchto ústavních procesních práv nedošlo. Sama skutečnost, že stěžovatelka napadá meritorní rozhodnutí správního soudu svědčí o tom, že její záležitost byla předestřena příslušnému soudu, který ji projednal a rozhodl. Ke vznesené námitce správní soud vyložil, že správní orgán nebyl při doplňování dokazování v odvolacím řízení vázán povinností korespondující právu stěžovatelky vyplývajícímu z ustanovení zákona o správě daní a poplatků, neboť daňová kontrola byla skončena dnem 18. 12. 1998. Tento závěr byl učiněn v rámci samostatné a nezávislé rozhodovací činnosti soudu a skutečnost, že s ním stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě a bez dalšího opodstatněnost její ústavněprávní argumentace.

K tvrzení stěžovatelky, že nejméně o dvou ústních jednáních, která byla provedena před ukončením daňové kontroly (ústní jednání ze dne 2. 12. 1998 s P. V. a ze dne 15. 12. 1998 s M. W.), nebyla předem vyrozuměna, a neměla tak možnost využít svého zákonného oprávnění, Ústavní soud uvádí, že mu nelze upřít jistou míru oprávnění. Na druhé straně však nelze pominout skutečnost, podle názoru Ústavního soudu v dané věci relevantní, že tyto svědecké výpovědi nebyly zdaleka jedinými důkazy, o které finanční orgány opřely svá rozhodnutí o dodatečném doměření daně. Jakkoli tedy Ústavní soud sdílí v tomto bodě stěžovatelčinu výtku a je si vědom i toho, že postup správního soudu vykazuje v tomto směru pochybení, neboť z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, že by toto zjištění vůbec učinil, postrádá tato skutečnost, s ohledem na další nezpochybněné dokazování, svou právní funkci. Nazíraje na danou věc pod tímto zorným úhlem, Ústavní soud neshledal důvod ke kasaci napadeného rozsudku a i přes výhradu shora uvedenou jej považuje za rozhodnutí vydané v ústavně právních mezích.

V daných souvislostech se pak jeví jako zjevně neopodstatněné i tvrzení stěžovatelky o porušení a y.

K právním závěrům vyjádřených v nálezu

sp. zn.

(ÚS, sv. 4, č. 71), na které stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné odkázala, Ústavní soud uvádí, že odlišná ústavně právní podstata projednávaného případu odůvodňuje odlišný názor i postup Ústavního soudu v projednávané věci a že nebyl důvod k postupu podle ustanovení .

Po takto rozvedených důvodech a učiněných zjištěních Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu