Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 412/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného Mgr. R. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 17. 6. 1998, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 20. 5. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 17. 6. 1998, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 20. 5. 1999.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 29. 8. 1992 zaslal Generální prokuratuře ČSFR podnět za účelem přešetření podezření z trestného činu vlastizrady premiérů republik, Václava Klause a Vladimíra Mečiara, v souvislosti se zamýšleným zánikem ČSFR. Tento podnět byl prokuraturou odložen. Dne 30. 8. 1999 byl v Plzeňském deníku vydávaným vedlejším účastníkem Vydavatelství V., s. r. o., zveřejněn článek "Havel za mříže", uvádějící mimo jiné, že stěžovatel označil z důvodu, že mu nebyly odpuštěny daně z prodeje tabáku a alkoholu, prezidenta a předsedu vlády ČR za zmanipulované komunistické figurky. Stěžovatel tyto údaje napadl a řádně a včas zažádal o zjednání nápravy. Vzhledem k nemožnosti smírného vyřešení sporu podal žalobu na ochranu osobnosti proti vedlejšímu účastníkovi. Domáhal se jí zveřejnění omluvy v deníku vydávaném vedlejším účastníkem a nahrazení nemajetkové újmy peněžitou částkou, konkrétně 5 000 000 Kč. Krajský soud v Plzni žalobu svým rozsudkem v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že nedošlo k neoprávněnému zásahu vedlejšího účastníka do práva stěžovatele na ochranu osobnosti. V odvolacím řízení poté Vrchní soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Stěžovatel je přesvědčen, že oběma rozsudky bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a jeho právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním nebo zneužíváním údajů o své osobě ( d), dále jeho právo na ochranu listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů ( d), omezení zákonného práva na vyhledávání a šíření informací ve smyslu d, a konečně rovněž právo na soudní ochranu ( d).

Porušení základních práv a svobod shledává stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: postoupení dopisu určeného Generální prokuratuře soukromému vydavatelství, zpracování tohoto dopisu a zveřejnění výsledného článku vedlejším účastníkem, uvedení lživých a difamujících informací o stěžovateli v uvedeném článku, vadné zjištění skutkového stavu, zmatečné řízení, chybná interpretace a aplikace práva na zjištění skutkového stavu.

V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel cituje z nálezů Ústavního soudu a rozsudků obecných soudů.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Plzni uvedl, že v řízení zjistil, že základní skutkové údaje v článku, totiž že hostinský z R. dal podnět k trestnímu stíhání ústavních činitelů a že nesouhlasil s postupem finančního úřadu ve své daňové věci, jsou pravdivé. Pokud noviny zveřejní údaje o těchto skutečnostech, nelze v tom spatřovat zásah do všeobecného osobnostního práva, ani do soukromého života osob, jichž se údaje týkají. Rovněž tak není ohroženo jejich právo na ochranu listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů.

Vrchní soud v Praze k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že jako soud odvolací posoudil uvedený článek jako kritiku, a to kritiku oprávněnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem konkrétně měl odvolací soud porušit jeho právo na soudní ochranu, ani v čem spočívá vadnost zjištěného skutkového stavu. Obdobně nevysvětluje, v čem mělo být soudní řízení zmatečné, zavádějící a neobjektivní.

Vedlejší účastník řízení ve svém obsáhlém vyjádření, zpracovaném právním zástupcem JUDr. J.S., navrhuje ústavní stížnost zamítnout.

II.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozsudků Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR.

Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud v daném případě neshledal. Je nutno konstatovat, že argumenty uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou značně neurčité a jsou formulovány značně obecně. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by skutková zjištění uvedená v napadených rozsudcích byla vadná, ani to, že by soudy porušily v řízení o jeho žalobě d. Je třeba zdůraznit, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Krajský soud, jakož i soud odvolací, v souzeném případě postupovaly zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.

Ústavní soud, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích judikoval, není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudu podle y ČR vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada respektována, a tak tomu v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit". Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, jakými úvahami se obecné soudy při hodnocení provedených důkazů řídily a k jakým skutkovým zjištěním a právním závěrům na základě nich dospěly. V soudním řízení bylo prokázáno, že základní skutkové údaje uvedené v článku jsou pravdivé, jako např. to, že hostinský z Radčic dal podnět k trestnímu stíhání ústavních činitelů, když vyslovil podezření na jejich velezrádnou činnost. Také bylo prokázáno, že toto své podání stěžovatel připojil jako přílohu ke svému odvolání proti rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit daň a poplatky z prodeje lihovin a cigaret. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že zásah do osobnostních práv stěžovatele ze strany vedlejšího účastníka nebyl neoprávněný, a proto není splněna jedna z podmínek vzniku občanskoprávní odpovědnosti vedlejšího účastníka podle . Proto soudy nepřiznaly stěžovateli nároky na morální zadostiučinění a zadostiučinění v penězích.

Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že namítaná porušení základních práv stěžovatele v řízení před Ústavním soudem nebyla shledána. Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. prosince 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu