Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 317/2000

Ústavní soud

rozhodl dne 7. 12. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. M. Č.,

za účasti B. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

23. února 2000, sp. zn. , týkající se ochrany

vlastnického práva, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2000, sp.zn. , se zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve své

občanskoprávní věci (vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví

manželů) pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.

února 2000 (12 Co 666/99-113) a tvrdil, že tímto rozhodnutím

porušil jmenovaný obecný soud jeho ústavně zaručené právo plynoucí

z d; podle odůvodnění

ústavní stížnosti stalo se tak tím, že při vypořádání

bezpodílového spoluvlastnictví manželů po zániku manželství jak

obecný soud I. stupně, tak i Městský soud v Praze jako soud

odvolací "zbavily jej vlastnictví k nemovitosti" (blíže popsané

a označené chatě), a přesto, že tuto nemovitost spolu se svou

bývalou manželkou nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů

kupní smlouvou, dospěly oba obecné soudy ke shodnému závěru, že

tato nemovitost je ve výlučném vlastnictví jeho bývalé manželky.

S odkazem na již zmíněný článek d

proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak

vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Městský soud v Praze jako účastník řízení o ústavní stížnosti

se na výzvu Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) k ústavní

stížnosti vyjádřil podáním předsedkyně senátu 12 Co, z něhož

napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), a to tak, že

tvrzení stěžovatele, co do porušení ústavně zaručeného práva,

odmítl, připomněl, že podle výsledků dokazování dotčená nemovitost

byla zakoupena za peněžitý dar matky vedlejší účastnice (v řízení

před obecnými soudy žalobkyně), a proto "nemůže být předmětem

vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků

řízení"; předsedkyně senátu proto navrhla, aby Ústavní soud

stěžovatelovu ústavní stížnost svým nálezem jako nedůvodnou

zamítl.

Vedlejší účastnice vyvracela tvrzení stěžovatele a v zásadě

odkázala na skutkové i právní závěry obecných soudů, které pokládá

za správné a věci odpovídající, také ona proto navrhla, aby

Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ve světle důkazů provedených obecnými soudy, zejména pak pod

aspektem kupní smlouvy ze dne 26. května 1986 (č. l. 29, 30 spisu

obecného soudu I. stupně), jejíž obsah oba obecné soudy ve svých

řízeních k důkazu konstatovaly, neobstojí právní závěr o tom, že

posuzovanou nemovitost spolu s příslušnými pozemky (tehdy

v osobním užívání) nabyla do svého výlučného vlastnictví toliko

žalobkyně (vedlejší účastníce tohoto řízení) proto, že "kupní cena

byla uhrazena z prostředků, které získala darem od své matky";

obecné soudy zde očividně zaměňují dva zcela odlišné právní

instituty, totiž vlastnické právo ke koupené věci (nemovitosti)

jako právo věcné s obligačním vztahem ke sjednané kupní ceně,

jejíž úhrada, ať již byla provedena z jakéhokoli zdroje, na

samotné vlastnické právo (jako vznik a rozsah) je zcela

nerozhodná.

Právní závěry obecných soudů obou stupňů ocitají se tak ve

výrazném rozporu nejen se zákonem a naukou, ale také s dlouhodobě

ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, nehledě již ani

k tomu, že (nepřípustným způsobem) zasahují do sjednaných

a smluvně provedených právních vztahů mezi kupujícími

a prodávajícími.

Jestliže již dříve zmíněná kupní smlouva obvyklým způsobem

konstatuje (v čl. I), že "prodávající přebírají posuzovanou

rekreační chatu s vedlejšími stavbami a venkovními úpravami, se

všemi právy a povinnostmi do bezpodílového spoluvlastnictví

kupujících a tito ji do svého bezpodílového spoluvlastnictví

kupují, nevznikají (a vzniknout ani nemohou) nijaké pochybnosti

o tom, kdo, jakým způsobem a v jakém rozsahu vlastnické právo

k prodaným nemovitostem nabyl; závěry obecných soudů, včetně

konstatování, že dotčená kupní smlouva "je pro rozpor se zákonem

v části, týkající se provedení toho, že žalovaný (tj. stěžovatel)

společně se žalobkyní jsou bezpodílovými vlastníky této chaty, je

neplatná", zcela odhlédnuto od procesní stránky věci, nemají oporu

v zákoně, neboť ani za platnosti , v tehdy

platném znění, nebylo vyloučeno, aby za trvání manželství nabýval

věci (i kupní smlouvou) jen jeden z manželů do svého výlučného

(tehdy osobního) vlastnictví, a to tím spíše, jestliže kupní cena

kupované věci měla být hrazena z daru, určeného dárcem jen pro něj

samotného, na tomto závěru nic nemění ani (nepřípadný) odkaz

obecného soudu na "transformaci" peněz v nemovitost. Z povahy

peněz, jako věcí zastupitelných, je totiž jejich "transformace" ve

smyslu vyloženém obecnými soudy pojmově vyloučena.

Právní závěry obecných soudů se tak ocitají v extrémním

nesouladu nejen s obsahem kupní smlouvy, ale také i se současnou

(i tehdejší) pozemkovou evidencí, vedenou dnes v jiném právním

režimu katastrálním úřadem.

Ochrana vlastnictví a respekt k němu svou povahou a významem

náležejí k základním znakům právního státu založeného - mimo jiné

- na úctě k právům ( úst. ), a proto

vlastnictví samo požívá nejen zákonné ochrany (§ 123 a násl. zák.

č. , ve znění pozdějších předpisů), ale současně také

ochrany ústavní, a proto také jako ústavně uložená povinnost jsou

obecné soudy povinny ohroženému (vlastnickému) právu poskytnout

ochranu ( úst. ).

Protože ve věci posuzované ústavní stížnost se tak nestalo

a stěžovateli byla ochrana jeho vlastnictví, byť v režimu

zaniklého bezpodílového vlastnictví manželů, obecnými soudy

odepřena, bylo rozhodnutí odvolacího soudu, totiž rozsudek

Městského soudu v Praze, jak vpředu je označen, jako ústavně

nesouladné zrušeno [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona], aniž

by tento nález Ústavního soudu obecnému soudu jakkoli bránil

v tom, aby s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem

v následném řízení po přikázání posuzované nemovitosti jednomu

z účastníků řízení vypořádal majetkové vnosy svědčící jen jednomu

z nich.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 7. prosince 2000