Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 580/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti L. P., s. r. o., zastoupeným JUDr. P. F., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 22. 11. 1999 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 1999, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. . Uvedeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti odpůrci - městu Karlovy Vary (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem), nahradit stěžovateli újmu ve výši 6 464 650 Kč, způsobenou předběžným opatřením, nařízeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 8. 1994, sp. zn. . Po provedení důkazů dospěl Okresní soud v Karlových Varech k závěru, že vznesený návrh je nedůvodný co do základu i výše, když stěžovateli se nepodařilo prokázat samotnou existenci a tím méně pak výši újmy, která měla vzniknout v důsledku předběžného opatření. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni výše citovaným usnesením tak, že rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech potvrdil.

Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v a d. V ústavní stížnosti uvedl, že předběžným opatřením, vydaným Okresním soudem v Karlových Varech, bylo stěžovateli zakázáno disponovat domem čp. 941 se stavební parcelou č. 2246 v katastrálním území K. Podle tvrzení stěžovatele tento nemohl po dobu účinnosti předběžného opatření (od 15. 12. 1994 do 16. 5. 1996) pronajímat nebytové prostory v předmětné nemovitosti a provést zamýšlenou rekonstrukci, čímž mu vznikla újma, jejíž výši specifikoval částkou 6 464 650 Kč. Předběžné opatření zaniklo v souladu s ustanovením (dále jen " "), protože nebylo vyhověno žalobě města Karlovy Vary a stěžovatel se pak po něm podle domáhal zaplacení uvedené částky. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že podle názoru stěžovatele Okresní soud v Karlových Varech při svém rozhodování vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť prý opomenul provedení některých listinných důkazů, navrhovaných stěžovatelem, které podle něj prokazují jeho tvrzení, že činil kroky k pronajmutí předmětných nebytových prostor. V rámci odvolacího řízení pak stěžovatel navrhl provedení dalších důkazů, jak listinami, tak výslechem svědků, které však Krajský soud v Plzni neprovedl, neboť to nepovažoval za účelné.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti dne 12. 4. 2000 vyjádřila JUDr. M. O., která odkázala na odůvodnění napadeného usnesení, ze kterého je podle jejího názoru patrné, proč řízení nebylo doplňováno dalšími důkazy a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Za vedlejšího účastníka řízení, Okresní soud v Karlových Varech se dne 24. 3. 2000 vyjádřila JUDr. D. M., která uvedla, že vedlejšímu účastníkovi se jeví ústavní stížnost jako zcela účelová, neopírající se o pravdivé skutečnosti. Soud prý provedl všechny rozhodné důkazy, potřebné pro řádné posouzení věci, přičemž provedl nejen navrhované důkazy, ale i důkazy, které účastníci nenavrhli, aby mohl správně objasnit všechny okolnosti, důležité pro projednávanou věc. Svá tvrzení podpořil vedlejší účastník odkazy na konkrétní doklady, obsažené ve spise a uzavřel, že má za to, že svým postupem při projednávání věci neporušil žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Další vedlejší účastník řízení, město Karlovy Vary, na žádost o vyjádření k předmětné ústavní stížnosti nijak nereagovalo.

II.

Po zvážení všech okolností zkoumaného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto postačí pouze připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují v souladu s obsahem d, zejména pak její hlavy páté, a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy (ve zkoumané věci především podmínky ), tak zásady plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť prý opomenuly provedení některých důkazů, navržených stěžovatelem, je nutno uvést, že Ústavní soud neshledal na základě spisového materiálu, který si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal, že by v řízení před oběma obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ať již jím tvrzených, či jiných. Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně se věcí pečlivě zabýval, přičemž jednání několikrát odročil z důvodu doplnění důkazních prostředků a ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč dospěl k závěru, že se stěžovateli nezdařilo prokázat existenci újmy, která měla vzniknout v důsledku předběžného opatření. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž objasnil, proč nepovažoval za účelné provést doplnění důkazního řízení, navrhované stěžovatelem. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujaly jiný právní názor ke zjištěnému skutkovému stavu než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, jak ve své ústavní stížnosti tvrdí stěžovatel.

Podle ustálené judikatury Ústavní soud hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, zpravidla sám nepřehodnocuje, pokud nedojde např. k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu, resp. k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle přesvědčení Ústavního soudu se však v této konkrétní věci o takový případ nejedná. Přehodnocování důkazů, provedených obecnými soudy za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval.

Jelikož ve zkoumaném případě nezjistil Ústavní soud porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 7. prosince 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu