Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35564.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 557/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 5. 2000, sp. zn.
18 T 3/2000 , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn.
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře shora uvedený, kterým byl odsouzen pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, jakož i k trestu vyhoštění z území České republiky, stejně jako též usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo odvolání obžalovaného (nyní stěžovatele) proti rozsudku krajského soudu zamítnuto.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaná rozhodnutí krajského a vrchního soudu, jakož i řízení, které jim předcházelo, neumožnila stěžovateli uplatnit jeho procesní práva, a tím došlo k porušení základních ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústav y ČR (všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva) a v Listině základních práv a svobo d v čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), v čl. 37 odst. 3 a 4 (všichni účastníci jsou si v řízení rovni, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka), v čl. 40 odst. 3 (obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce).
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že mu nebyla doručena obžaloba a rozsudky v překladu do jeho mateřského jazyka (albánštiny), nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování k prokázání skutečností sloužících k jeho obhajob a nebyl vyžádán revizní znalecký posudek.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud z rozhodnutí obecných soudů zjistil, že soudy při svém rozhodování vycházely z podkladů nezbytných pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitek stěžovatele, že nebyl vyžádán revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, nutno se ztotožnit s argumentací Vrchního soudu v Praze, obsaženou v odůvodnění jeho usnesení, podle níž se jiný znalec přibere k podání posudku v případě pochybností o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný a vysvětlení původního znalce nevedlo k výsledku - což však v daném případě nebylo zjištěno.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobo d), resp., že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústav y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústav y ČR). Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
K námitce stěžovatele ohledně doručování rozhodnutí v českém jazyce je třeba poukázat na ustanovení § 2 odst. 14 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce a z tohoto ustanovení se nedá dovodit povinnost doručovat v mateřském jazyce, když oprávnění používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka je běžně zajišťováno tlumočením. Uvedené koresponduje i s ustanovením čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobo d, podle kterého "kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka."
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém usnesení náležitě vypořádal.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a musel proto považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu