Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 300/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. V. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1999, č.j. -72, rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 9. 1998, č.j. -61 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 1. 2000, č.j. -4,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1999, č.j. -72 a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 9. 1998, č.j. -61, jimiž mu byla pravomocně uložena povinnost zaplatit žalobci t. j. Komerční bance, a.s., se sídlem v Praze částku 539 231,36 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku dvojí platby Komerční banky, a.s., ve prospěch Pekáren S., a nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na připuštění dovolání ve smyslu Podle zjištění obecných soudů byla duplicitní platba Pekárnami S. vrácena stěžovateli, čímž se odpovědnost za bezdůvodné obohacení přesunula na něho. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil i usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 1. 2000, č.j. -4, kterým byl v dané věci nařízen výkon rozhodnutí.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v d ("Listina"), přičemž porušení spatřuje ve skutečnosti, že dle jeho názoru obecné soudy řádně nezjistily skutkový stav věci a zejména nevzaly jeho námitku, že Komerční banka, a.s., již v červnu 1994 věděla, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, což vedlo k nesprávnému právnímu závěru ohledně uplatněné námitky promlčení a současně též k porušení zásady rovnosti účastníků zakotvené v y. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a uvedl skutečnosti, jež ho vedly k nepodání dovolání. Dále uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl jeho právnímu zástupci doručen až 15. 3. 2000, z čehož dle jeho názoru plyne, že zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována. Obecným soudům vytkl, že napadený rozsudek soudu prvého stupně nabyl právní moci 15. 3. 2000, nicméně výkon rozhodnutí byl nařízen napadeným usnesením již dne 21. 1. 2000.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve své odpovědi na žádost Ústavního soudu o vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se vyjadřovat nehodlá a odkázal na důvody napadeného rozsudku.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Berouně, sp. zn. a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy ( zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1999, č.j. -72 stěžovateli doručen dne 15. 7. 1999. Uvedeným dnem započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula dne 12. 9. 1999. Stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 12. 5. 2000, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán ( a 2 y). Na této skutečnosti nic nemění, že napadený rozsudek odvolacího soudu nebyl omylem doručen právnímu zástupci stěžovatele, resp. byl doručen až dne 15. 3. 2000, jak vyplývá z č.l. 74 vyžádaného spisu. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že z hlediska počátku běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti bylo datum nabytí právní moci napadeného rozhodnutí relevantní pouze do 10. 5. 1998, kdy nabyla účinnosti novela , tj. č. 77/1998 Sb.

Pokud stěžovatel dále požadoval i zrušení napadeného exekučního rozhodnutí, nepochybně jde v této části o stížnost nepřípustnou ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zákona, neboť stěžovatel měl možnost podat proti tomuto usnesení odvolání.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný opožděně odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2000

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj