Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 442/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného A. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , ze dne 15. 6. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 9. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , ze dne 15. 6. 1999. Tímto rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, č. j. 11504/110/96, ze dne 30. 1. 1997, a současně i rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci, č. j. FÚ/20352/96/230/Kra, ze dne 11. 6. 1996, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost podává i přesto, že napadené rozhodnutí finančního orgánu bylo zrušeno, neboť předmětem žaloby bylo celkem pět sporných skutečností v daňovém řízení, z nichž krajský soud uznal pouze část. Některé námitky soud neuznal, a proto se stěžovatel domnívá, že nelze než cestou ústavní stížnosti domáhat se nápravy v těch případech, kdy námitky uznány nebyly a kdy lze hovořit o věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatel je přesvědčen, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno ustanovení d.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní stížnost je fyzická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda ( o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle cit. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ustanovení cit. zákona sice umožňuje, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, to však jen v případě, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu, kterým však nebyla jeho věc před obecnými soudy pravomocně skončena, když tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o jejím vrácení správnímu orgánu, který měl v rámci pokračujícího řízení ve věci stěžovatele znovu jednat a rozhodovat. Je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána předčasně. Řízení ve věci nebylo ukončeno a stěžovatel nevyčerpal (v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat) všechny procesní prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva.

Ústavní soud zastává názor, že pravomoc Ústavního soudu je ve vztahu k zásahům orgánů veřejné moci dána pouze subsidiárně, neboť není žádoucí z hlediska principu právní jistoty, aby Ústavní soud vedl řízení ve věci, o níž současně jednají, nebo budou jednat jiné orgány veřejné moci. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl, aniž se zabýval jejími dalšími formálními a obsahovými náležitostmi, neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle , ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

V Brně 29. listopadu 2000