Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 391/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného Mgr. K. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. , ze dne 15. 6. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 2. 2. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 8. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 15. 6. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 2. 2. 1999. V ústavní stížnosti uvedl, že byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234

odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, a dále další trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy mu byl udělen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků ve věznici s ostrahou. Stěžovatel tvrdí, že v řízení na prvním stupni jakož i u odvolacího soudu nebyl k řízení přibrán tlumočník, a to přesto, že plně neovládá český jazyk a řízení bylo pro něj z tohoto důvodu značně nepřehledné a nesrozumitelné. Rovněž z tohoto důvodu nebyl stěžovatel schopen plně uplatnit své právo na obhajobu. Vzhledem k tornu se stěžovatel domnívá, že postupem soudů bylo porušeno nejen jeho právo na obhajobu, ale zejména právo na tlumočníka podle čI. 37 odst. 4 d a písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že orgány činné v trestním řízení musejí zkoumat, zda nejsou podmínky pro přibrání tlumočníka, a to zcela nezávisle na aktivitě obviněného. Pokud pak tyto podmínky zjistí, musí bez odkladu tlumočníka k řízení přibrat. Pokud se proto orgány činné v trestním řízení pouze spokojí s ustanovením obhájce v situaci, kdy jej obviněný mít musí, ale již nezkoumají jazykové schopnosti obviněného, vybavují tak sice obviněného právní možností realizace obhajoby, která se však vzhledem k jazykové bariéře nemůže plně rozvinout. Podle přesvědčení stěžovatele by rozhodná aktivita měla být na orgánech činných v trestním řízení, které by v situaci, kdy mají pochybnosti o jazykových schopnostech osoby vůči niž se trestní řízení vede, byly povinny ustanovit takové osobě ex officio tlumočníka. Vzhledem k tomu, že se tak v daném případě nestalo, stěžovatel trvá na tom, že byla porušena jeho výše uvedená základní lidská práva.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanoviska účastníků řízení a spisový materiál. Z vyjádření účastníků řízení vyplynulo, že stěžovatel v průběhu celého řízení tlumočníka odmítal s tím, že český jazyk ovládá velmi dobře, neboť v České republice žije již 4 roky. Proto Ústavní soud přezkoumal celý spisový materiál, a to od přípravného řízení až po řízení odvolací a zjistil následující skutečnosti.

2

Stěžovatel byl zajištěn dne 4. 5. 1998 ve 20:15 hodin a dne 5. 5. 1998 mu bylo sděleno obvinění. První výslech obviněného se konal dne 5. 5. 1998 ve 13:50 hodin. Při tomto prvním výslechu byl poučen o právech obviněného ve smyslu trestního řádu a po tomto poučení uvedl do protokolu (č. I. 46) "rozumím velmi dobře česky, v ČR bydlím 4 roky a proto vyšetřovateli plně rozumím a tlumočníka nechci a tlumočníka odmítám". Výslech obviněného pokračoval dne 22. 5. 1998 a v protokolu o výslechu je uvedeno "Česky rozumím velmi dobře, jak jsem již minule uvedl, a proto u úkonu tlumočníka nepotřebuji a budu vypovídat v jazyce českém" (č. I. 47). Dále na č. I. 50 je pokračování v protokolu o výslechu obviněného ze dne 18. 8. 1998, v němž obviněný uvádí "tlumočníka odmítám, česky rozumím a k věci uvádím...".

První hlavní líčení ve věci se konalo dne 18. 1. 1999 a v předvolání k němu žádal soudce o sdělení, zda stěžovatel ovládá český jazyk či zda žádá tlumočníka (č. I. 177). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 1. 1999 vyplývá, že stěžovatel jako obžalovaný byl poučen o svých právech a o tlumočníka nepožádal (č. I. 187). Hlavní líčení bylo odročeno na 2. 2. 1999 a podle protokolu ani zde stěžovatel tlumočníka nežádal (č. I. 226). Rozsudek byl vyhlášen dne 2. 2. 1999 a stěžovatel jako obžalovaný se proti němu na místě odvolal. V odůvodnění svého odvolání zpracovaném obhájcem žádnou námitku ohledně nepřibrání tlumočníka nevznesl. Veřejné zasedání k projednání odvolání se konalo dne 15. 6. 1999. Podle protokolu (č. I. 287) byl stěžovatel poučen, k čemuž uvedl, že poučení rozuměl a tlumočníka nežádá.

Ze spisového materiálu tedy jednoznačně vyplývá, že stěžovatel v průběhu celého přípravného řízení jakož i v řízení před soudem o tlumočníka nejen nežádal, ale výslovně jej odmítal. Přibrání tlumočníka je upraveno v § 28 trestního řádu, podle něhož se tlumočník přibere, prohlásí-li obviněný, že neovládá jazyk, v němž se jednání vede. Shodně je toto právo upraveno v d, podle něhož ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Rovněž tak v písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na něž v ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje, je pomoc

3

tlumočníka zakotvena jako právo obviněného. Cit. ustanovení zní: Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Je tedy zřejmé, že se jedná o právo účastníka řízení, nikoli o povinnost státu zjišťovat jazykové schopnosti účastníků řízení, v daném případě obviněného a posléze obžalovaného. Konstrukce stěžovatele o povinnosti orgánů činných v trestním řízení ustanovit tlumočníka ex officio, na níž je ústavní stížnost založena, je ryze účelová, když po skončení řízení, které dopadlo v jeho neprospěch, namítá skutečnosti, které v průběhu celého řízení nenamítal, ba dokonce své právo vědomě odmítal.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučeni Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 29. listopadu 2000

JUDr.Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu