Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 184/2000

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky B. D., zastoupené JUDr. P. P., advokátem, směřujícímu proti pravomocnému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, čj. -467,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka podala dne 22. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh, doplněný dne 21. 7. 2000, směřoval proti pravomocnému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, čj. -467, kterým bylo odmítnuto navrhovatelčino dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1997, čj. , 75/97-355, jímž byla potvrzena usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 1997, čj. -341 a čj. -462. Navrhovatelka tvrdila, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla porušena její základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. D 1822/83 a sp.zn. a z nich zjistil, že v roce 1977 bylo u bývalého Státního notářství v Topoľčanech zahájeno řízení o vypořádání dědictví po zemřelém Š. D. Usnesením bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 5. 1983, čj. Ncdf 116/83-62, byla tato věc přikázána bývalému státnímu notářství v Ostravě. To pak dne 17. 10. 1986 rozhodnutím, čj. D 1822/93-113, dědictví vypořádalo tak, že majetek zůstavitele nabyl jeho pozůstalý syn Š. D., který byl povinen ostatním dědicům (mezi jinými i navrhovatelce) vyplatit jejich dědický podíl. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 4. 1987, čj. -123, toto rozhodnutí potvrdil.

V roce 1981 bylo u bývalého státního notářství v Ostravě zahájeno řízení o vypořádání dědictví po zemřelé M. D. Bývalé státní notářství v Ostravě rozhodnutím ze dne 3. 10. 1990, čj. -320, vypořádalo dědictví tak, že majetek zůstavitelky nabyl její pozůstalý syn Š. D., který byl povinen vyplatit ostatním dědicům (mezi nimi opět i navrhovatelce) jejich dědický podíl. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 1991, čj. -347, toto rozhodnutí potvrdil.

V obou výše uvedených věcech podala navrhovatelka u Okresního soudu v Ostravě, který řízení o dědictví převzal dne 24. 3. 1995 podání, označené jako "Návrh na projednání a pokračování mého odvolání proti zmatečně procesně vadným rozhodnutím SN Ostrava, č. D 435/81 a D 1822/83 ze dne 17. 10. 1986 spojené s usnesením, sp.zn. -347, ze dne 29. 3. 1991 a usnesením, sp.zn. , ze dne 28. 6. 1991 a usnesení, sp.zn. , ze dne 17. 1. 1992 Krajského soudu Ostrava". Dne 18. 10. 1995 pak podala podání, označené jako "Opakovaný podnět na projednání darovací smlouvy převodu nehnutelnosti ze dne 20. 5. 1977 vedená pod čj. TO-340/1977-67".

Okresní soud v Ostravě usneseními ze dne 7. 2. 1997, čj. -341 a čj. -462, navrhovatelku řádně vyzval k odstranění vad svých návrhů. V usneseních bylo přesně uvedeno, v čem má návrhy doplnit. Zároveň byla navrhovatelka upozorněna na to, že neodstraní-li vady návrhu ve lhůtě, která jí byla stanovena na 1 měsíc, řízení bude zastaveno. Obě usnesení byla navrhovatelce doručena 19. 2. 1996. Navrhovatelka ve stanovené lhůtě vady návrhu neodstranila, podala pouze návrh na vyloučení z projednávání a rozhodování v jejich věcech soudkyně Okresního soudu v Ostravě, která výše uvedená usnesení o odstranění vad návrhu vydala. Krajský soud v Ostravě pak usnesením ze dne 21. 6. 1996, čj. , -337 rozhodl, že soudkyně z projednávaní věci vyloučena není. Následně Okresní soud v Ostravě dne 7. 2. 1997 usneseními, čj. -341 a čj. -462, řízení zastavil.

Proti těmto rozhodnutím podala navrhovatelka odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 1997, čj. 14 Co 74, 75/97-355 tak, že obě věci nejprve z ekonomických důvodů spojil a poté napadená usnesení soudu I. stupně potvrdil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 1. 2000, čj. -467 odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Toto usnesení Nejvyššího soudu napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, doplněnou a upravenou podáním ze dne 21. 7. 2000. Ve stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena její základní práva daná , a d (dále jen " "). Stížnost odůvodnila tím, že soud nepostupoval tak, jak mu ukládá v ust. a . Svým postupem, podle navrhovatelky, porušil její základní práva.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud neshledal, že by usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, čj. -467, byla porušena navrhovatelčina základní práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen v případech stanovených (dále jen " ). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. Podle ust. ) odst. 1 je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, ve stanovených případech. Proti usnesení dovolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ( ), popř. v případě, že návrh na připuštění dovolání byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.

O žádný výše uvedený případ se nejednalo, což Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. Podmínky připuštění dovolání stanovené v a 2 v dané věci nebyly naplněny, jednak proto, že napadené usnesení není rozhodnutím ve věci samé, jednak proto, že odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil ve výroku svého rozhodnutí a že dovolatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinila. Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatelka ani sama netvrdila, že by takovou vadou bylo usnesení odvolacího soudu postiženo. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání usnesením odmítnout. Vůči argumentaci obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nemá ani Ústavní soud výhrady, které by odůvodňovaly protiústavnost postupu Nejvyššího soudu ČR příp. jím přijatého rozhodnutí. Závěry Nejvyšším soudem v předmětném rozhodnutí vyjádřené nenesou rysy protiústavnosti a v konečném důsledku tak nelze, než na ně odkázat.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu byl ústavně konformní, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena navrhovatelčina základní práva a svobody, dané jí ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y. Nezbylo mu proto než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2000

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu