Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 617/2000

Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti a. s. A., zastoupené Mgr. K. H., advokátem, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2000, čj. -125, a Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2000, čj. -141,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení y ČR, když soudy při svém rozhodování překročily svou vázanost zákonem. Stěžovatelka i nadále, jak to činila již v řízení před obecným soudem, tvrdí, že v projednávané věci není pasivně legitimována a vytýká soudům, že v tomto směru neprovedly další důkazy ani nezkoumaly, zda žalobce uhradil požadovanou částku a komu ji uhradil. Stěžovatelce byla tedy uložena povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku, přestože v řízení před obecnými soudy nebylo dostatečně a jednoznačně zjištěno, že stěžovatelka požadovanou částku vůbec obdržela. Stejně tak obecné soudy si pro své rozhodnutí nesjednaly dostatečný základ, když nevyslechly manžela R. A., který podle její svědecké výpovědi celou záležitost vyřizoval. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje, aby ústavní stížnosti, a to rovněž pro porušení a d, bylo vyhověno a napadená rozhodnutí byla zrušena.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že již konstatovaným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 350 000,-- Kč, a to na podkladě zjištění, že mezi stěžovatelkou a R. A. došlo k uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci podle ustanovení a násl. , když vzhledem k existenci této smlouvy následně stěžovatelka prodala žalobci vozidlo, jež bylo předmětem této smlouvy, jež však R. A. nevlastnila, neboť šlo o odcizené vozidlo, za dohodnutou částku 350 000,-- Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí se městský soud ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, přičemž současně poukázal na to, že k tomu, aby bylo možno uvažovat o existenci zprostředkovatelské smlouvy podle ustanovení a násl. , chybí v projednávané věci písemná plná moc ze strany R. A. V daném případě však šlo o tzv. nepřímé zastoupení, když založení účinků přímého zastoupení předpokládá nejen písemnou plnou moc, ale i to, aby zmocněnec s třetí osobou jako takový jednal v cizím jménu, zjevně a za jejího alespoň konkludentního souhlasu. Jinými slovy, o přímé zastoupení jde tehdy, když třetí osoba ví nebo z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jednal za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem, např. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. .

Obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly tedy k závěru, že žalobce zakoupil předmětné vozidlo přímo od stěžovatelky, která jednala vlastním jménem a na svůj účet, když od žalobce kupní cenu převzala v hotovosti. Již konstatované závěry obecných soudů se i Ústavnímu soudu jeví jako logické, v žádném případě nevybočující z rámce skutkových zjištění. Měla-li ostatně stěžovatelka pochybnost o právním posouzení věci, nebránilo jí nic v tom, aby navrhla vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení s argumentem zásadního významu právní otázky. To však stěžovatelka neučinila, a tím zúžila i prostor pro posouzení své ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému žádná extrémní vybočení obecných soudů neshledává.

S tvrzením, že řízení před obecnými soudy nebylo vůbec zjištěno, zda stěžovatelka požadovanou částku vůbec obdržela, přichází stěžovatelka teprve v ústavní stížnosti, když ještě ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně ze dne 28. 4. 2000 připouští uhrazení kupní ceny žalobcem, a to po předložení faktury. Žalobce jako účastník řízení uvedl ve své výpovědi, že dohodnutá kupní cena byla zaplacena v hotovosti v souvislosti s převzetím vozidla a tato skutečnost, jak je výslovně uvedeno v rozsudku soudu prvého stupně, byla mezi účastníky řízení nesporná. Ani v tomto směru nebylo tedy stěžovatelce odepřeno jakékoli ústavně zaručené právo, a přichází-li s tímto tvrzením teprve v ústavní stížnosti, chce tím posunout Ústavní soud do pozice, kdy by sám měl zkoumat to, co stěžovatelka sama považovala za nesporné a nepochybné. Zaujetí takové pozice by pak z Ústavního soudu neučinilo nic jiného, než, nikoli orgán ochrany ústavnosti, ale další soudní instancí.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu