Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 614/2000

Ústavní soud rozhodl dne 16 listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.-S., spol. s r. o., zastoupené Mgr. P. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2000 (-97) a tvrdila, že tímto rozhodnutím zmíněný obecný soud "porušil její základní právo zaručené jí ústavou", totiž právo na soudní ochranu (d), a aniž by své tvrzení co do porušení označeného práva z ústavněprávního hlediska blíže rozvedla, po (opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů navrhla, aby Ústavní soud jí napadené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení již zmíněného práva stěžovatelky mělo dojít tím, že v její majetkové věci (nezaplacení smluvní pokuty) rozhodl o jejím dovolání, podaným proti shodným rozhodnutím obecných soudů nižších stupňů v intencích ustanovení , Nejvyšší soud ČR odmítavým výrokem a "de facto posvětil rozsudek, který je v rozporu s rozhodnutím jiného senátu téhož soudu"; zde však stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud, jak ostatně ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyložil, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( úst. ), stojící mimo organizaci obecného soudnictví, není oprávněn k ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů, leč by pro ni byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); tyto zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly a jejich existenci stěžovatelka ostatně ani netvrdila.

Protože dovolací soud v napadeném rozhodnutí, zcela ve shodě se zákonem ( ), rozhodovací důvody, pro které bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, dostatečným způsobem vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí, a to ve vztahu ke všem námitkám (dovolacím důvodům), které stěžovatelka ve svém dovolání uplatnila, nelze mu ani z tohoto hlediska pod aspekty ústavnosti nic vytknout.

Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování, jestliže k ní došlo, je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak Ústavní soud nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, zejména, jestliže sjednocování judikatury obecného soudnictví je věcí Nejvyššího soudu ČR ( , ve znění pozdějších předpisů).

Z důvodů takto rozvedených a pro ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost neopodstatněnosti vyplývá jak z vyložených důvodů, tak, a to zejména, z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. listopadu 2000