Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 418/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 5. 10. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 29. 6. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 8. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 5. 10. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 29. 6. 1999.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jako účastník dědického řízení po svém otci V. S., podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 podle (dále jen " "), žalobu proti vedlejší účastnici H. B. Žalobu opřel o celou řadu relevantních důvodů prokazujících jeho tvrzení. Obvodní soud pro Prahu 4 však po jednom formálním slyšení žalobu zamítl rozsudkem, sp. zn. , ze dne 26. 2. 1998, pro údajné neprokázání nároku žalobce, aniž provedl důkazní řízení o stěžovatelem navržených důkazech. Proto podal stěžovatel odvolání, které však odvolací soud po jediném formálním ústním jednání zamítl. Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel je toho názoru, že soud I. stupně i soud odvolací sice provedly ústní jednání, toto jednání však bylo provedeno zcela formálně, přičemž byl opomíjen jeho základní důvod, totiž důkazní řízení o navržených důkazech. Dovolací soud poté podle názoru stěžovatele pro odmítnutí jeho dovolání použil právní konstrukci, která je vadná.

Stěžovatel je přesvědčen, že soudy porušily nebo d a současně i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že v dané věci napadl stěžovatel dovoláním rozsudek, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrzen. Protože odvolací soud návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku nevyhověl, nebylo dovolání přípustné ani podle ustanovení Přípustnost dovolání tak mohla vyplývat pouze z ustanovení , nebo Přípustnost dovolání na základě cit. ustanovení však Nejvyšší soud neshledal. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že to, jaké důkazy budou v řízení provedeny, záleží na rozhodnutí soudu, proto soudy neprovedením některých důkazů nemohly zasáhnout do stěžovatelových základních práv a svobod.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů.

Odůvodnění ústavní stížnosti je velmi obecné, stěžovatel v podstatě neuvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení jeho základních práv a svobod. Ze soudního spisu pak Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na určení, že E. S., zesnulá dne 14. 4. 1996, nedědí po zesnulém manželovi V. S. Po provedeném řízení obecné soudy dopěly k závěru, že nejsou dány důvody dědické nezpůsobilosti E. S. podle , když konstatovaly, že stěžovatel neprokázal, že by se dopustila úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, ani to, že by existoval jiný majetek, nezahrnutý do dědického řízení. Všechny skutečnosti, které žalobce v žalobě uvedl, se měly navíc stát až po smrti zůstavitele. Jeho tvrzení ohledně údajně odcizeného majetku jsou nekonkrétní a v podstatě žádá soud, aby potřebné důkazy získal za něho. Námitku o dědické nezpůsobilosti E. S. vznesl až 3 měsíce po její smrti a 8 měsíců po smrti V. S. Proto soudy konstatovaly, že tvrzení stěžovatele jsou nepřesvědčivá a zdají se být účelová.

Ústavní soud podotýká, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Obecné soudy v daném případě postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat důkazy a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv ani v rozhodnutí dovolacího soudu, neboť i ten postupoval při posuzování přípustnosti dovolání v intencích .

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 16. listopadu 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu