Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 539/2000

Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. E. a M. B., obou zastoupených JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

28. června 2000, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 1999, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. května 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou sice včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), avšak zatíženou formální vadou ( zákona), když jiné její náležitosti ve smyslu [ , , odst. 4 zákona] byly splněny, napadli stěžovatelé rozsudky obecných soudů všech tří stupňů, totiž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2000 ( -142), rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 1999 ( -115) a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. května 1999 ( -93), a aniž by tvrdili, že všechny zmiňované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo (které a čím), po (opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů a s výtkou, že (v ust. ) "popírá zásadu presumpce neviny" a že nebyla vzata do úvahy nedotknutelnost soukromého vlastnictví", navrhli, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obecný soud I. stupně svým rozsudkem určil, že darovací smlouva, uzavřená mezi manžely ing. E. B. a M. B. a MUDr. E. B. stran (blíže označených a popsaných) nemovitostí, je vůči žalobci (Československé obchodní bance, a. s.) neúčinná.

Obecný soud II. stupně rozsudkem ze dne 22. července 1999 rozsudek obecného soudu I. stupně potvrdil a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. června 2000 dovolání žalovaných (mezi nimi stěžovatelů) zamítl.

Podle odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy - stručně shrnuto - dospěly k závěru, že stěžovatelé (spolu s dalším žalovaným) neunesli "přesunuté důkazní břemeno" prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohli poznat ani při vyvinutí náležité pečlivosti; obecné soudy o nároku uplatněném vůči stěžovatelům (a dalšímu žalovanému) tak rozhodovaly v intencích ustanovení a odst. 1, 2 o. z., když meritum věci, stejně jako rozhodovací důvody obecných soudů, jsou v přiměřeném a zcela dostatečném rozsahu vyloženy v odůvodnění jejich rozhodnutí ( ); z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) jim proto nelze nic podstatného vytknout, zejména jestliže je z nich patrno, že obecné soudy se zabývaly všemi námitkami, které v řízení před nimi byly vzneseny.

Naproti tomu odůvodnění ústavní stížnosti, zaměřené výlučně na otázky obecného práva, odhlédnuto od toho, že v něm jde jen o opakovanou polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, svou povahou míří vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů a usiluje o přezkum, který do pravomoci Ústavního soudu, jak Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), nespadá, neboť zvláštní podmínky, které by jeho ingerenci do jurisdikční činnosti obecných soudů umožňovaly v posuzované věci shledány nebyly a jejich existenci stěžovatelé ostatně ani netvrdili.

Protože posuzování otázek obecného práva Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, z důvodů již zmíněných, nepřísluší, byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jejich zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. listopadu 2000