Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 457/2000

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky MUDr. D. Š., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 25. 4. 2000, čj. -48, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 1999, čj. -29,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka podala dne 28. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 31. 7. 2000. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 25. 4. 2000, čj. -48, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 1999, čj. -29, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelčina základní práva.

Ústavní soud, po konstatování, že jsou splněny formální předpoklady projednávání návrhu, si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp.zn. a z něj zjistil, že dne 8. 2. 1999 podalo město Liberec žalobu o určení vlastnictví části nemovitosti a to 117/5000 domu čp. 26 na S. v L. III (dále jen "předmětná nemovitost").

Okresní soud v Liberci dne 13. 12. 1999 rozsudkem, čj. -29, žalobě vyhověl a rozhodl, že město Liberec je vlastníkem předmětné nemovitosti. Rozsudek odůvodnil tím, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec ze dne 21. 3. 1995, čj. -23, bylo určeno, že kupní smlouva na předmětnou nemovitost ze dne 11. 7. 1990, uzavřená mezi Bytovým podnikem města Liberec a navrhovatelkou, je neplatná. Podané dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl. Soud dospěl k závěru, že tu je naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnictví, neboť samotný rozsudek o určení neplatnosti kupní smlouvy na předmětnou nemovitost není způsobilý být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí a žalovaná na změně zápisu odmítá spolupracovat.

Tento rozsudek napadla navrhovatelka odvoláním, v němž namítala, že žalobce neprokázal právní zájem na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti.

Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec dne 25. 4. 2000 rozsudkem, čj. -48, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že v katastru nemovitostí je dosud vedena navrhovatelka jako podílový spoluvlastník předmětné nemovitosti, žalobce však tvrdí, že vlastníkem je on. Má tedy zájem na odstranění rozporů mezi údajem o vlastnictví v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem. Tento rozpor nemůže odstranit rozsudek určující neplatnost kupní smlouvy na předmětnou nemovitost. Z výpisu z katastru nemovitostí pak soud zjistil, že dnem 29. 10. 1993 smlouvou o bezúplatném převodu majetku podle , o přechodu majetku ČR do vlastnictví obcí, se žalobce stal vlastníkem celé nemovitosti. Protože kupní smlouva o převodu části této nemovitosti (předmětné nemovitosti) byla prohlášena soudem za absolutně neplatnou, vlastnické právo nepřešlo na navrhovatelku. Soud proto musel konstatovat, že vlastníkem předmětné nemovitosti je žalobce.

Uvedený rozsudek napadla navrhovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že oběma rozsudky obecných soudů byla dotčena ve svých základních právech, daných jí , 2 a 4 d, neboť majetku nabytého v dobré víře, úplně a legitimně byla zbavena s odkazem na podzákonný právní předpis, který byl v průběhu řízení zrušen a rozhodnutími obou soudů bylo dotčeno její právo vlastnit nemovité majetkové hodnoty, ač omezení či zbavení vlastnických práv může být realizováno pouze zákonem.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh je neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Pokud argumentuje porušením , 2 a 4 y, Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že zmíněný článek y poskytuje ochranu vlastnictví skutečnému, nikoliv jen tvrzenému. V napadeném řízení obecné soudy se nijak nedotkly práva navrhovatelky vlastnit majetek ( y), nezabývaly se otázkou, zda předmětné nemovitosti mohou být výlučně ve vlastnictví státu ( y). Stejně tak Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů bylo zneužito vlastnictví na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

Argumentace ústavní stížnosti totiž směřuje proti dvěma samostatným řízením, jež se týkala předmětné nemovitosti, přičemž jen jedno z nich je napadeno ústavní stížností.

V řízení prvém bylo rozsudkem ze dne 21. 3. 1995, čj. -23 určeno, že kupní smlouva na předmětnou nemovitost, uzavřená mezi Bytovým podnikem města Liberce a navrhovatelkou dne 11. 7. 1990, je neplatná. Rozsudek nabyl právní moci a stal se ve smyslu ust. závazným pro všechny subjekty, tedy v dalších řízeních i pro soudy, které z něj také vycházely. Toto řízení nebylo napadeno ústavní stížností a Ústavní soud se jím tudíž nezabýval.

Ve druhém řízení - o určení, že město Liberec je vlastníkem předmětné nemovitosti a které bylo napadeno ústavní stížností - soudy především zkoumaly, zda je tu právní zájem na takovém určení. Toto řízení nevycházelo, jak je v ústavní stížnosti nesprávně uvedeno, z aplikace podzákonného předpisu, tím se zabývalo řízení prvé.

V této souvislosti je třeba uvést, že veškerá argumentace navrhovatelky v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 1999, čj. -29, se soustředí výhradně na to, že není dán právní zájem na určení vlastníka předmětné nemovitosti, respekt. na to, že zde existuje překážka rei iudicate. Nesprávná aplikace předpisů o přechodu vlastnictví namítána nebyla a nebyla ani předmětem řízení před soudem. Odvolací soud se proto zabýval především otázkou právního zájmu na určení vlastnictví předmětné nemovitosti a postupoval přitom ústavně konformním způsobem. Pokud dospěl k závěru, že právní zájem byl dán, své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a Ústavní soud neshledal v jeho postupu porušení základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2000

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu