Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 400/2000

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. V. K., zastoupeného JUDr. V.D., advokátkou, směřujícímu proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2000, čj. -35,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 3. 7. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který by Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil navrhovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2000, čj. -35, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 20. 12. 1990, čj. SP-6373/KP-90. Navrhovatel tvrdil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn. a z něj zjistil, že dne 1. 9. 1998 podal navrhovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 7 žalobu o neplatnost právního úkonu, směřující proti Ministerstvu vnitra, konkrétně proti rozkazu ministra vnitra ze dne 20. 12. 1990, čj. SP-6373/KP-90. Obvodní soud, jako věcně nepříslušný, usnesením ze dne 7. 7. 1999, čj. -19, postoupil věc Vrchnímu soudu, jako soudu věcně příslušnému. Tento soud pak dne 30. 5. 2000 usnesením, čj. -35, řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že se nejprve zabýval otázkou, zda jsou dány předpoklady k tomu, aby rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 20. 12. 1990, čj. SP-6373/KP-90 mohlo být přezkoumáno Vrchním soudem. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti a podle , který soudní přezkoumávání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB vylučoval. Současně soud také přihlédl k tomu, že obecná možnost přezkoumání rozhodnutí správních orgánů soudem byla zákonem umožněna až novelou (dále jen " ") s účinností od 1.1.1992. Soud tedy dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady k přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí soudem. Z tohoto důvodu se soud také nezabýval otázkou včasnosti podání žaloby.

Uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž věcně rozebíral situaci předcházející jeho propuštění z SNB a dále namítal, že napadeným usnesením Vrchního soudu byla porušena jeho základní práva daná mu a 2 a d (dále jen " "). K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že Vrchní soud neposoudil jeho případ nestranně, když navrhovatel doložil, že mu nikdy nebylo doručeno rozhodnutí o odvolání Občanské komise, na jehož základě byl ze služebního poměru propuštěn. Soud pouze na základě vlastní domněnky konstatoval, že mu bylo doručeno rozhodnutí ministra vnitra ČSFR před účinností , ačkoliv pro to neměl žádné důkazy, čímž porušil navrhovatelovo právo na spravedlivý proces.

Vrchní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 18. 9. 2000 uvedl, že navrhovatel v žalobě, ani v jejím doplňku, netvrdil, že mu rozhodnutí správního orgánu nebylo doručeno, soud proto neměl důvod postupovat podle a ukládat správnímu orgánu dodatečné doručení napadeného rozhodnutí. Soud při posuzování otázky, kdy bylo navrhovateli napadené rozhodnutí doručeno, vycházel zejména z obsahu žalobcem předloženého dopisu FMV ze dne 14. 5. 1991, v němž se reprodukuje tvrzení navrhovatele, že již obdržel zamítavé stanovisko MV ČSFR ke svému odvolání. Především z toho soud dovodil, že k doručení rozhodnutí došlo v době před 14. 5. 1991. Přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem upravila novela ( ) v části páté. Podle tohoto zákona lze projednat žaloby podle hlavy druhé, části páté jen proti těm rozhodnutím správních orgánů, jež po vyčerpání příslušných opravných prostředků nabyla právní moci počínaje dnem účinnosti tohoto zákona, tj. 1. lednem 1992. Napadené správní rozhodnutí nabylo právní moci před tímto datem a nebyly proto dány předpoklady pro jeho přezkoumání soudem a soud musel řízení zastavit. Soud se také zabýval tím, zda porušení procesního předpisu (v tomto případě zjevně formálně nesprávné doručování) mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí samého. Zde však dospěl k závěru, že toto pochybení podobný vliv mít nemohlo a navrhovatel nebyl v jeho důsledku krácen na možnostech obrany proti správnímu aktu i před 1. 1. 1992, čehož nevyužil.

Vycházeje z označeného spisového materiálu, argumentace navrhovatele i účastníka řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Navrhovatel v návrhu obsáhle popisuje skutkový stav související s vydáním rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB a žádá věcné posouzení skutkové podstaty. Těmito otázkami se však Vrchní soud nezabýval a podle přesvědčení Ústavního soudu se jimi ani nemohl zabývat, neboť v době, kdy byl napadený rozkaz o ukončení služebního poměru vydán (tj. v roce 1990) nebylo přezkoumávání takových správních rozhodnutí soudem možné. Pokud by Vrchní soud věc věcně přezkoumával, překračoval by svou pravomoc.

Pokud jde o posouzení otázky doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu, Ústavní soud je přesvědčen, že Vrchní soud v Praze tuto otázku posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními Při posuzování vycházel z obsahu celého spisového materiálu, ze kterého je nepochybně zřejmé, kdy nejpozději bylo toto rozhodnutí navrhovateli doručeno. Vrchní soud tedy postupoval ústavně konformním způsobem a nezasáhl svým postupem do navrhovatelových základních práv daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle y.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2000

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu