Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 389/2000

Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M., spol. s r. o., P. a L. M., všech zastoupených JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

11. dubna 2000, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

12. července 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocná (a doručená) usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2000 (-102) a spolu s ním také jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 1999

(-80) a tvrdili, že zmíněné obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu (d), když současně nedostály ani svým povinnostem ústavně jim uloženým úst. zák. č.

; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení zmíněného práva na soudní ochranu došlo tím, že - stručně shrnuto - vrchní soud jako soud odvolací rozhodl pro vady v doručení písemného rozhodnutí soudu I. stupně předčasně (jednal, aniž by skončila lhůta k podání opravného prostředku všem účastníkům řízení), nenapravil procesní pochybení obecného soudu I. stupně, ale nadto nerozhodl o vznesených námitkách zákonem stanoveným postupem. Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu vytkli stěžovatelé neústavnost jeho postupu a neústavnost jeho rozhodnutí, neboť dovolání opírající o zákonné důvody [, ] odmítl. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud jimi napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů, vyložených v odůvodnění jejich rozhodnutí, je patrno, že výtky stěžovatelů mají svůj podklad ve formálních vadách označení stěžovatele, resp. v nedostatcích v doručení, které stěžovatelé považují za vady protiústavní.

Tak především z nesprávného, pokud se týká, neúplného označení stěžovatele jako společnosti s ručením omezeným, resp. z vadně uvedeného identifikačního čísla jejich podniku, jak dostatečně vyložil jak odvolací, tak dovolací soud, nevznikly nijaké pochybnosti o identitě stěžovatelů jako žalovaných, stejně jako obdobný závěr co do věcné správnosti stěžovateli napadených rozhodnutí plyne ze skutečnosti, že rozhodnutí obecného soudu

I. stupně nebylo zástupci stěžovatelů doručeno v potřebném množství vyhotovení.

Protože obě rozhodnutí jsou přiměřeným a zákonem přikázaným způsobem odůvodněna ( ), zcela postačí na ně jako zákonu odpovídající odkázat s tím, že jim ani z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic vytknout.

Obdobně tvrzení stěžovatelů stran předčasného rozhodnutí odvolacího soudu, a tím odnětí možnosti (doplněním již podaných odvolání) "vznášet další argumenty na podporu jejich tvrzení" jeví se jako tvrzení zcela účelové, neboť - mimo jiné - stěžovatelé v odůvodnění své ústavní stížnosti ani nenaznačují, o které "další argumenty" byli postupem obecných soudů připraveni a nakolik by se tato dostatečná jejich argumentace mohla projevit ve vztahu k věcné stránce jejich opravných prostředků.

Konečně ani tvrzení směřující proti postupu a rozhodnutí dovolacího soudu stran tvrzené změny přecházejícího rozhodnutí plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu ani ve skutkovém základu posuzované věci ani v zákonu, nadto pak v ústavním pořádku republiky. Podle přesvědčení Ústavního soudu, změna, kterou má zákon (v ust. a ) jako dovolací důvod na mysli, musí mít povahu změny věcné a nikoli jen změny, která ze zcela formálního hlediska napravuje vadu ve vyznačení charakteru podniku (ze zkratky s. r. o. na zkratku spol. s r. o.), když jinak výklad podaný v rozhodujících otázkách dovolacím soudem je ústavně souladný a jako takový přirozeně nezakládá oprávnění Ústavního soudu k ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou těchto důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem

[§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno s tím, že jde-li zástupci o nedoručené v úvahu přicházející paré rozhodnutí obecných soudů, nic mu - vzhledem k tvrzení stran zvýšených "dalších nákladů" - nebrání a o jejich doručení příslušný obecný soud požádat.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. listopadu 2000