Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
36571.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 124/2000
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Městské části Praha 6, zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1999, čj. 5 Cmo 649/99 -14, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1999, čj. Sm 603/99 -7,
t a k t o :
N á v r h s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka podala dne 25. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 28. 2. 2000. V předmětném návrhu brojila proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1999, čj. 5 Cmo 649/99 -14, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1999, čj. Sm 603/99 -7, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. Sm 603/99 a z něj zjistil, že společnost L., spol. s r.o., podala Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 16. 7. 1999 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti žalované Ž.V. Protože se žalovaná se z uvedené adresy odstěhovala a její novou adresu se soudu nepodařilo zjistit, soud jí usnesením ze dne 13. 9. 1999, čj. Sm 603/99 -7, stanovil opatrovníka. Tímto opatrovníkem byla určena Městská část Praha 6. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že žalovaná se z uvedené adresy podle oznámení pošty odstěhovala, ze zprávy vězeňské služby soud zjistil, že není ani ve vazbě ani ve výkonu trestu a ze správy centrální evidence obyvatelstva zjistil, že je nadále trvale hlášena k pobytu na adrese, ze které se odstěhovala. Stanovil jí proto podle § 29 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř. ") opatrovníka.
Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání. V něm namítal, že podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. , o obcích, ve znění pozdějších předpisů, vykonává obec v přenesené působnosti státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony. Žádný zvláštní zákon přitom obci neukládá povinnost vykonávat funkci opatrovníka zletilé a svéprávné osobě. Rozhodnutí soudu proto nutí obec činit něco, co jí neukládá zákon, což je v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústav y ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 1999, čj. 5 Cmo 649/99 -14, napadené usnesení krajského obchodního soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o osobu opatrovníka, o.s.ř. k tomu nic nestanoví. Nejsou-li však známy vhodné fyzické osoby, které by mohly být touto funkcí pověřeny, pak přichází v úvahu obec, kde měl naposledy opatrovanec své bydliště. Je třeba vzít v úvahu, že právě obce mají nejlepší možnost znát potřebné informace. není-li známa konkrétní překážka, která by obci bránila funkci opatrovníka vykonávat, nestačí její paušální nesouhlas s výkonem této funkce.
Toto usnesení Vrchního soudu v Praze napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž opět uvedl, že podle příslušných ustanovení zákona o obcích spravuje obec své záležitosti samostatně a vykonává státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony. Žádný zvláštní zákon přitom obci neukládá povinnost vykonávat opatrovníka osobě, která je neznámého pobytu podle § 29 odst. 2 o.s.ř. . Není možné pod ust. § 29 odst. 2 o.s.ř. podřadit povinnost orgánů místní správy vykonávat funkci opatrovníka osobě zbavené nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům v případě kdy není jiné vhodné fyzické osoby, která by tuto funkci konala, jak to má na mysli ust. § 27 odst. 3 občanského zákoníka. Navrhovatel se domnívá, že soud může stanovit opatrovníkem pouze toho, kdo s převzetím této funkce souhlasí. Postupem soudu tedy měl být porušen čl. 2 odst. 4 Ústav y a čl. 2 odst. 3 Listin y.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2000, které si Ústavní soud ve smyslu ust. § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, vyžádal, uvedl, že je pravdou, že právní předpisy výslovně neukládají obcím a městům povinnost vykonávat funkci opatrovníka zletilých a svéprávných osob, ale ani takovou možnost nevylučují. Pokud se nepodaří soudu ustanovit opatrovníkem fyzickou osobu, pak nezbývá jiné řešení než pověřit opatrovnictvím obec, v jejímž obvodu měl opatrovanec poslední místo trvalého pobytu. Je pravdou, že obecně se vyžaduje k výkonu opatrovnictví i souhlas opatrovníka, avšak pokud je ustanoven tzv. veřejný opatrovník, jeho souhlas s ustanovením se nevyžaduje. Jiné vhodné osoby totiž pro funkci opatrovníka již nezbývají a vznikla by tedy zcela neřešitelná situace. Pokud se tedy soudu nepodaří ustanovit opatrovníkem žádnou fyzikou osobu, je třeba vzít v úvahu, že je to právě obec, která má nejlepší možnost tuto funkci vykonávat.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Ústavní soud především zjistil, že podle § 29 , odst. 2 o.s.ř. může předseda senátu ustanovit opatrovníka mj. tomu účastníkovi, jehož pobyt není znám. Opatrovníkem může být jak fyzická tak i právnická osoba. Při volbě opatrovníka dbá soud zejména o zajištění účinné ochrany práv toho, kdo se nemůže zúčastnit řízení. Účelem institutu opatrovníka je ochrana zájmů toho, kdo se nemůže zúčastnit řízení a nemůže vykonávat práva a povinnosti účastníka, neboť i nepřítomnému účastníku musí být zajištěna jeho základní práva. V posuzovaném případě vyčerpal soud nepochybně všechny možnosti ke zjištění pobytu účastníka řízení a podmínky obsažené v zákoně byly splněny. Úvaze soudu prvního stupně, že je vhodným opatrovníkem ta obec, město či v daném případě městská část Prahy, v jejímž obvodu měl účastník řízení poslední známé trvalé bydliště, nelze vytknout protiústavnost.
Nelze souhlasit s navrhovatelkou v jejím tvrzení, ve kterém odmítá výkon funkce opatrovníka s poukazem na zákon č. 367/1990 Sb. a zákon č. 418/1990 Sb. s tím, že se nejedná o výkon samosprávy ani státní správy. Oba soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 29 odst. 2 o.s.ř. a § 14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb. Ústavní soud dospěl k závěru, že obě citovaná ustanovení byla interpretována ústavně konformním způsobem. V souladu s citovaným ustanovením § 14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb. je navrhovatelka povinna vykonávat veřejnou správu v rozsahu stanoveném právními předpisy. Pokud zákon (občanský soudní řád ) umožňuje soudu, jako orgánu veřejné moci, určit navrhovatelce povinnost vykonávat práva a povinnosti, které vyplývají z jejího postavení účastníka v řízení před obecnými soudy, pak takový postup soudu nelze považovat za postup, kterým by bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatelky, neboť využití zákonných oprávnění obecným soudem nemůže zakládat protiústavnost takového rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 1999, čj. 5 Cmo 649/99 -14, nebyla porušena navrhovatelčina základní práva daná jí čl. 2 odst. 4 Ústav y a čl. 2 odst. 3 Listin y a nezbylo mu proto, než návrh jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu