Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 384/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2000, č.j. -122 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 1999, č.j. -87,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2000, č.j. -122 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 1999, č.j. -87, kterými byla pravomocně zamítnuta její žaloba na ochranu osobnosti a zaplacení 1 000 000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že obecné soudy nezjistily neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky ze strany žalovaného města S. Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení advokátem ve výši 2 150,- Kč.

Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě bylo porušeno ústavně zaručené základní právo zakotvené v d ("Listina"), podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. Její námitky a argumenty uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti však zřejmě nesměřují k napadeným rozsudkům obecných soudů vydaným v řízení o ochranu osobnosti, ale týkají se předcházejícího stavebního řízení, činnosti osob jednajících za stavební úřad (zejména J. K.) a občanskoprávních vztahů mezi stěžovatelkou a vlastníky dotčených sousedních nemovitostí. Z ústavní stížnosti též vyplývá, že stěžovatelka u Krajského soudu v Plzni vedla řízení o správní přezkum rozhodnutí příslušného stavebního úřadu.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadený rozsudek, v němž jsou uvedeny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil, když dospěl ke shodnému závěru, že z písemností Městského úřadu v S., které napsal a podepsal vedoucí odboru výstavby J. K., nelze dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky, poněvadž se jednalo o výkon zákonem uložené povinnosti, což je okolnost, která vylučuje neoprávněnost zásahu.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

Kromě toho stěžovatelka jen opakuje argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, uvádí další skutečnosti, které nebyly a ani nemohly být předmětem řízení, jejichž výsledkem jsou napadené rozsudky. Pokud jde o tyto argumenty, kde probíhá jiné soudní, resp. správní řízení, je ústavní stížnost zcela evidentně nepřípustná.

Možno tedy konstatovat, že stěžovatelka formálně směřuje svoji stížnost proti rozsudkům ve věci o ochranu osobnosti, aniž by však bylo zřejmé, co těmto rozsudkům vytýká, v čem spatřuje pochybení soudů či konkrétní zásah do svých ústavních práv.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem stavebního úřadu ve S. Tato skutečnost sama o sobě však není schopná věc stěžovatelky posunout do roviny ústavní.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. 11. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu