Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 503/2000

1

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. S. M., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 1999, č. j. -47, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 21. 8. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 1999, č. j. -47, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, č. j. -88.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecnými soudy byl zamítnut návrh stěžovatele na vrácení plnění uskutečněné podle neplatné kupní smlouvy uzavřené mezi státní příspěvkovou organizací Československé cirkusy a varieté - C. Praha a stěžovatelem ve výši 1400000 Kč a doprovodné zařízení dvou vozů. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené d (dále jen " ") a mezinárodními úmluvami podle y ČR, a to konkrétně právo na spravedlivý proces podle y a právo vlastnit majetek podle y.

Podle názoru stěžovatele se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, v podstatě nezabývaly otázkou zákonnosti uzavřené kupní smlouvy ze dne 8. 3. 1993, přičemž nezákonnost předmětné kupní smlouvy spatřuje stěžovatel v tom, že Ministerstvo kultury ČR jakožto ten, kdo nabízel k prodeji živočicha chráněného podle mezinárodních smluv, nezajistilo prokázání původu slonů, kteří byli předmětem kupní smlouvy a stěžovateli tak znemožnili provozování cirkusové živnosti v zahraničí. Stěžovatel se dále neztotožňuje s právními závěry obecných soudů, pokud se jedná o proces uzavírání kupní smlouvy, přičemž popírá platnost privatizace majetku a jeho převodu do svého vlastnictví a dovolává se absolutní neplatnosti kupní smlouvy.

1

2

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, vyjádření a spis Obvodního soudu pro Prahu 6, a vyjádření vedlejšího účastníka řízení - Ministerstva kultury ČR.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2000 uvedl, že podle jeho názoru nebyl stěžovatel zkrácen ve svém právu účastníka řízení a v právu vlastníka. Jeho žaloba byla soudy přijata a v souladu se zákonnými předpisy projednána. V řízení byl stěžovatel

zastoupen advokátem. Oba soudy se náležitě zabývaly jeho námitkami, které uplatňuje i nyní v ústavní stížnosti. Při hodnocení shromážděných důkazů soudy postupovaly v souladu s ustanovením , a .

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření ze dne 6. 10. 2000 odkázal na příslušný spisový materiál.

Vedlejší účastník řízení - Ministerstvo kultury ČR, ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 18. 10. 2000 uvedlo, že slony nabízelo k prodeji nikoli Ministerstvo kultury ČR, ale organizace Československé cirkusy a varieté - C. Praha. Z ustanovení , o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, pak nelze nikterak dovozovat, že součástí kupní smlouvy mají být rovněž příslušná dovozní povolení. Pokud se týká námitek stěžovatele ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu neprovedení privatizace podle platných předpisů, je vedlejší účastník řízení toho názoru, že kupní smlouvu lze považovat za uzavřenou v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, nebot' nebyla udělena výjimka podle odstavce 2 tohoto ustanovení. Avšak vedlejší účastník zná za to, že smlouva je slučitelná se smyslem a účelem citovaného zákona a porušení uvedeného ustanovení nezakládá důvod pro její zrušení na základě . Rovněž tak námitky stěžovatele, spočívající v nepředání dokladů osvědčujících původ slonů, nejsou důvodné, nebot' prodávající neměl více dokladů, než které předal stěžovateli, k dispozici. Vedlejší účastník řízení dále uvedl, že vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o zrušení organizace Československé cirkusy a varieté - C. Praha, bylo nutno zvířatům zajistit odbornou péči a předat je nejlépe do rukou osob, které s nimi v minulosti pracovaly. Stěžovatel měl ve své péči tato zvířata dva roky před jejich zakoupením, tedy dostatečně dlouhou dobu na to, aby se informoval o dokladech nutných k vývozu těchto slonů do zahraničí. Jaký byl úmysl nabyvatele při koupi slonů není podle názoru vedlejšího účastníka rozhodné. Prodej slonů nebyl uskutečněn v rozporu s úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin ze dne 3. 3. 1973 (dále jen Úmluva C.), ke které ČSFR přistoupila dne 28. 2. 1992 a dne 28. 4. 1992 vstoupila tato úmluva pro ČSFR v platnost. Obě slonice byly zakoupeny prostřednictvím bývalé firmy K., a.s. pro zahraniční obchod, v roce 1987 v Africe pro organizaci Československé cirkusy a varieté - C. Praha. Slon africký je sice uveden v příloze I. Úmluvy C. jako druh ohrožený vyhubením, podle data koupě se však jednalo o exempláře tzv. před-C.. Prodávající informoval v rámci veřejné soutěže zájemce o dokladech, které se se slonicemi prodávají, tj. o dokladu o nabytí zvířat - faktura K. z roku 1987, o veterinárním osvědčení ze dne 20. 1. 1993 a o znaleckém posudku. Více dokladů neměl prodávající k dispozici. Prodej slonů pak nemohl být uskutečněn v rozporu s Úmluvou C., nebot' tato

úmluva se vztahuje, jak již její název napovídá, výhradně na mezinárodní obchod s chráněnými zvířaty. Prodej slonů stěžovateli byl uskutečněn v tuzemsku. Stěžovatel pak nesprávně dovozuje povinnost registrace uvedených slonů jako tzv. před-C.

exemplářů Ministerstvem kultury. Čl. VII. odst. 2 Úmluvy CITES zmiňuje možnost vydat

2

3

potvrzení příslušným výkonným orgánem v případě, kdy je ubezpečen o tom, že exemplář byl získán před tím, než se na něj začala vztahovat tato úmluva. Z uvedeného ustanovení tedy nevyplývá povinnost výkonného orgánu smluvní strany vydat takovéto potvrzení. Ministerstvo kultury navíc nemohlo být, vzhledem ke své působnosti stanovené v , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů, tím orgánem, který by příslušné povolení mohl vydat. Na rozdíl od stěžovatele, který tvrdí, že v případě použití slonů k cirkusovému vystupování v zahraničí by se jednalo o tzv. reexport, je vedlejší účastník toho názoru, že by se ve smyslu čl. VII odst. 7

Úmluvy C. jednalo o pouhý přesun zvířat přes hranice a jejich opětovný návrat do České republiky. Podle stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 5. 11. 1996, č. j. OOP/6017/96, bylo vydáno na základě č. VII odst. 2 Úmluvy C. povolení na vývoz jednoho slona ve vlastnictví stěžovatele do SRN. Příslušný orgán SRN zaslal dne 4. 11. 1996 Ministerstvu životního prostředí ČR informaci o tom, že nemůže povolit dovoz slona do SRN, nebot' podle práva Evropských společenství (směrnice č. 3626/82/EHS) platí v Evropské unii zákaz komerčního využívání dovezených slonů, včetně dovozu pro cirkusy. Dalším důvodem byla skutečnost, že SRN byla signatářem úmluvy C. od roku 1976 a neuznává tedy výjimku u tzv. před-C. exemplářů. Vedlejší účastník tedy neaplikoval úmluvu' C., zejména z důvodů věcné nepříslušnosti. Z výše uvedených důvodů má vedlejší účastník za to, že k porušení namítaných práv stěžovatele nedošlo.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y ČR a y, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté y, zaručující právo na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic,

co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 y vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení respektována, a tak tornu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález

sp. zn.

publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281),

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Rozhodnutí obecných soudů bylo vydáno v rámci příslušných ustanovení . Městský soud v Praze se v rozsudku ze dne 24. 5. 2000, č. j. -88, vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými i v ústavní stížnosti, podrobně se zabýval platností uzavřené kupní smlouvy ze dne 8. 3. 1993,

3

4

když dospěl k závěru, že kupní smlouva je uzavřena platně a nikoliv v rozporu se zákonem. V této souvislosti nemůže tedy obstát námitka stěžovatele, že obecné soudy se nezabývaly otázkou zákonnosti uzavřené kupní smlouvy. Městský soud v Praze své rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně řádně odůvodnil a na toto odůvodnění pak Ústavní soud odkazuje.

Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. 11. 2000 JUDr. Antonín Procházka