Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
36236.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 496/2000
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., právně zastoupeného JUDr. M. A., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 T 167/97 , a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 7 To 532/99 , takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 T 167/97 , a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 7 To 532/99 , a to pro porušení čl. 6 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Dále stěžovatel požadoval odložení výkonu trestu odnětí svobody, k jehož nástupu byl vyzván.
Stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro návod k trestnému činu zpronevěry a pomoc k dalšímu trestnému činu zpronevěry podle ust. § 10 odst. 1 písm. b), písm. c) k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody společně se spoluobžalovaným J. M. ve výši 423. 077,- Kč obchodní společnosti L. spol. s. r. o.
V trestní věci stěžovatele šlo o rozsáhlou, obtížně přehlednou a obtížně zjišťovanou trestnou činnost řady osob spočívající ve vztahu ke stěžovateli (v části jeho se týkající) v nekalém obchodování s automobily na leasing, kdy auta byla odvážena do Ruska, prodána a poté bylo nahlášeno jejich odcizení na území ČR. Několik spolupachatelů je stíháno odděleně a u dalších byla věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí (Ch. ze zdravotních důvodů, T. pro nezvěstnost). Při projednání věci byl obecný soud odkázán na mnohdy rozporné výpovědi spoluobžalovaných a na listinné důkazy. Soud prvního stupně velmi pečlivě zvažoval a v odůvodnění rozhodnutí podrobně uvedl, které důkazy mohl podle zákona použít, které jsou nepoužitelné jako zákonu odporující, a jak tyto důkazy hodnotil. S hodnocením provedeného dokazování a z nich vyplývajícím právním závěrem se beze zbytku ztotožnil i odvolací soud.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůraznil, není další odvolací instancí, není obecným soudům nadřízen a nepřísluší mu zasahovat do jejich činnosti, ledaže by jejich závěry byly v příkrém rozporu s obsahem skutkových zjištění nebo z nich při žádném možném výkladu nevyplývaly. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci podmínky dané procesními předpisy a kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu do jejich činnosti a rozhodnutí zasahovat.
Předmětná ústavní stížnost pouze v obecné rovině uvádí jako porušení základních práv a svobod způsob výslechu a předvolání svědků a obecné podmínky zákonného zbavení svobody.
Ohledně první námitky nutno uvést, že obecné soudy provádějí důkazy potřebné k náležitému objasnění věci v potřebném rozsahu (§ 89 odst. 1 tr. řádu), to znamená, že z hlediska ústavního není obecný soud povinen provést všechny navrhované důkazy, pokud je nepovažuje pro potřeby trestního stíhání za potřebné a nutné.
Ke druhé námitce ohledně porušení práva na osobní svobodu je nutno uvést, že podle čl. 8 odst. 2 Listin y nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Trestní řízení vůči stěžovateli bylo provedeno podle zásad a podmínek trestního řádu a závěry, které z něho vyplynuly pro vinu a trest u osoby stěžovatele odpovídají plně ustanovením trestního zákona. Nedošlo tedy k žádnému porušení základního práva stěžovatele na osobní svobodu.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 6 písm. d) Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listin y.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Protože ústavní stížnost nebyla ve svém základu úspěšná, nemohlo být uvažováno ani o posledním požadavku ústavní stížnosti na odložení vykonatelnosti rozhodnutí obecného soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 7. listopadu 2000