Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 560/2000

Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. N., zastoupeného JUDr. D. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2000 ( -45) a tvrdil, že tímto rozhodnutím zmíněný obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo plynoucí z d; aniž by své tvrzení co do porušení označeného práva blíže odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu bylo označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, kterou vzhledem k jí vyloženým důvodům stěžovatel zaměňuje za obvyklý opravný prostředek v řádném řízení před orgány veřejné moci, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu přijatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, je patrno, že pravomocným rozhodnutím správních orgánů (v posledním stupni jde o odvolání zamítající rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 22. prosince 1999 - čj. 3256/130/1999) byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty (za zdaňovací období listopad a prosinec 1996 ve výši 240.986,- Kč), když po daňové kontrole stěžovatele bylo správními orgány zjištěno, že - stručně řečeno - jednak stěžovatel nehmotný investiční majetek (v rozhodnutích orgánů veřejné moci podobně popsaný) v pořizovací ceně ze září 1996 přes 300.000,- Kč kupní smlouvou z listopadu téhož roku prodal společnosti (B. a P.O.N.), jíž byl jednatelem, za částku 30.000,- Kč, jednak že v případě odpočtu daně z přidané hodnoty v souvislosti se smlouvou uzavřenou se společností S. limited Irsko (zaplacení zprostředkovatelské provize ve výši 800.000,- Kč) neprokázal splnění zákonných podmínek (dle a č. ).

Rozhodnutí správních orgánů a stejně tak rozhodnutí obecného soudu vydané v režimu správního soudnictví jsou podrobně zdůvodněna, a to i ve vztahu k námitkám (v podstatě shodným s odůvodněním ústavní stížnosti), které stěžovatel proti vydaným rozhodnutím v opravném řízení a v řízení před obecným soudem vznesl, a proto jim z procesního hlediska, tím méně pod aspekty ochrany ústavnosti ( úst. ), nelze nic vytknout, zejména - jak již ostatně řečeno - tvrzení stěžovatele o zásahu orgánů veřejné moci do jeho ústavně zaručeného práva ( d) je odůvodněno toliko (opakovanou) meritorní polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu.

Za této situace, kdy stěžovatel se v odůvodnění ústavní stížnosti omezil jen na stručný odkaz na příslušné ustanovení d a na meritorní polemiku se závěry obecného soudu, je zřejmé, že svou ústavní stížností usiluje o přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecného soudu a zcela přehlíží, že takovýto přezkum dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu do jeho pravomoci nespadá (k tomu srov. např. nález ve věci 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -

svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); zvláštní podmínky, které by případně ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu dovolovaly, nejenže nebyly v posuzované věci zjištěny, ale nebyly stěžovatelem ani tvrzeny, a proto byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. listopadu 2000