Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 500/2000

Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. F. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2000 ( -18) a tvrdila, že tímto rozhodnutím jmenovaný obecný soud zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ( , 2 d) a současně také porušil úst. ; s odkazem na nález Ústavního soudu vydaný ve věci

(dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soud České republiky nepublikován) proto navrhla, aby Ústavní soud vpředu označené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecného soudu vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že tento soud stěžovatelkou napadeným rozhodnutím zastavil řízení o její žalobě a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (ze dne 10. února 2000 čj. 137/150/2000), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti výzvě správce daně k zaplacení daňového nedoplatku, k jehož úhradě je stěžovatelka jako ručitel ( zák. ČNR č. , ve znění pozdějších předpisů) ex lege povinna; podle odůvodnění posuzovaného usnesení rozhodl obecný soud o zastavení řízení proto, že - stručně řečeno - dospěl k závěru, též v intencích usnesení Ústavního soudu

(

ze dne 7. dubna 1999), že v posuzované věci by šlo o přezkum rozhodnutí procesní povahy, který je však ex lege vyloučen. Protože toto rozhodnutí je podrobně a výstižně odůvodněno ( ), nelze mu z tohoto hlediska, stejně jako pod aspekty ochrany ústavnosti ( úst. ), nic vytknout.

Podle zjištění všech orgánů veřejné moci v této věci činných skutkový základ posuzované věci, který stěžovatelka ani nezpochybňuje, spočívá v tom, že stěžovatelka jako kupující (blíže označené a popsané) nemovitosti a tedy jako ručitel daně z převodu nemovitosti [ ] byla k zaplacení této daně vyzvána poté, co nebyla po jejím vyměření zaplacena dlužníkem (prodávajícím).

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti, obdobně jak to učinila v opravném prostředku a v žalobě, správním orgánům a obecnému soudu vytýká, že nepřihlédly k nesprávnému postupu správce daně, jehož změněním nebyla jinak nesporná daň zaplacena dlužníkem, že liknavým postupem stěžovatelce znemožnil aplikovat daň jako svou pohledávku za dlužníkem v konkurzním řízení, které mezitím bylo vůči dlužníkovi daně zavedeno a s odkazem na ust. § 548 o. z. dovodila, že v důsledku těchto okolností jí "nevznikla povinnost správci daně jako věřiteli dluh na dani z převodu nemovitosti plnit".

Již povaha těchto výhrad jako odůvodnění ústavní stížnosti, odhlédnuto od toho, že se všemi se obecný soud dostatečným způsobem vypořádal, svědčí o tom, že stěžovatelka svou ústavní stížností, formou opakované polemiky s rozhodovacími důvody obecného soudu, usiluje o přezkum legality jí napadeného rozhodnutí a zcela tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž do jeho pravomoci jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nespadá (k tomu srov. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), když zvláštní podmínky, které by ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu umožnily, v posuzované věci zjištěny nebyly a jejich existenci ostatně stěžovatelka ani netvrdila.

Za této situace je odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci zcela nepřípadný, neboť ten se dotýká ochrany domnělého ručitele, který však své ručitelství popírá, zatímco u posuzované ústavní stížnosti je postavení stěžovatelky jako ručitele daňového nedoplatku nepochybné; obdobně liché jeví se tvrzení stěžovatelky, že obecný soud "porušil její právo na řádný a spravedlivý proces, neboť, jak podrobně ve svém rozhodnutí vyložil, jeho rozhodnutí zcela odpovídá zákonu a je také ve shodě se zásadami vyloženými Ústavním soudem v usnesení ".

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. listopadu 2000