Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 230/2000

Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

1. února 2000 ( ) a tvrdí, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle a y ČR a d č. , k čemuž mělo dojít tím, že "pojem tísně byl vyložen soudem v rozporu s účelem restitučního , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů". V další části své ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá polemikou s právními a skutkovými závěry tak, jak je v napadeném rozhodnutí učinil obecný soud; navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení označených článků y ČR a d, aniž by však své tvrzení blíže rozvedl; za porušení těchto práv nelze považovat pouhou právní polemiku s právními závěry obecných soudů opírající se o názor stěžovatele, že v jeho případě nebyl obecným soudem náležitě vyložen zákonný znak "tísně", což ve svém důsledku vedlo k neúspěchu v řízení, kterým příslušný soud přezkoumával rozhodnutí správního orgánu vydané v jeho restituční věci. Porušení článků d stěžovatel spatřuje výhradně v tom, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebylo jeho žalobnímu návrhu vyhověno.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projeví ve vztahu k důkaznímu řízení provedenému před těmito soudy (a to včetně aplikace příslušných zákonných norem), a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavní soud neshledal v posuzované ústavní stížnosti z ústavněprávního hlediska důvod ke zrušení stěžovatelem napadeného rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí, které vychází ze zásad daných ustálenou rozhodovací prací Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces ( , 2, d) ani na právu z a 95 y ČR. Tvrdí-li totiž stěžovatel, že obecný soud jako orgán veřejné moci jej zkrátil na jeho právu tím, že mu neposkytl ochranu spočívající zejména v tom, že nevyhověl jeho žalobnímu návrhu a nevyložil zákonné znaky v jeho prospěch, resp. tak, aby byl v žalobě úspěšný, pak takovéto tvrzení shledal Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, a proto stěžovatele postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k povaze spravedlivého procesu zakotveného v hlavě páté d (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Z uvedených důvodů proto posuzovaná ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo poukázáno, tak z povahy důvodů, jak byly vyloženy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti proto bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( , ve

znění pozdějších předpisů).

V Brně dne 9. listopadu 2000