Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 185/2000

Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného

JUDr. Z. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2000, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [ , , , odst. 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2000 ( ), kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. ledna 2000 (Nt 2027/2000), jímž byl stěžovatel (v řízení před obecnými soudy obviněný) vzat z důvodu ustanovení , odst. 2 tr. ř. do vazby, a tvrdí, že označenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu ( , 2 al. 1, odst.5 d) a právo na spravedlivý proces ( d); porušení ústavně zaručených základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, zejména když neuvedly "z jakých důkazů a jakých prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách jejich rozhodnutí spočívá". V další části stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou velmi obecná a "nejsou v souladu s vyslovenými zásadami".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh, který je zjevně neopodstatněný, usnesením odmítne [ , zákona].

Z předložené ústavní stížnosti ani ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4

(Nt 2027/2000) a Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4 (ČVS:

OV4-2849/20-RA-99), které si Ústavní soud k posouzení tvrzeného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele vyžádal, jakož i z vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000 není patrno, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele tak, jak to stěžovatel tvrdí. Oba obecné soudy postupovaly v souladu s ustanovením zákona [§ 68 a § 67 odst. 1 písm. a),

odst. 2 tr. ř.], svá rozhodnutí náležitým způsobem zdůvodnily a uvedly, proč v jednání stěžovatele (v řízení před obecnými soudy obviněného) spatřují konkrétní skutečnosti, na základě kterých odůvodňují rozhodnutí o omezení osobní svobody stěžovatele tím, že tento byl vzat do vazby. Pokud obecné soudy interpretovaly zákon (trestní řád) ústavně souladným způsobem, nelze v takovém postupu obecných soudů spatřovat protiústavní zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že hodnocení skutečností významných pro rozhodnutí o vzetí do vazby soud neprovedl náležitým způsobem a v souladu se zákonem, pak nezbývá než taková tvrzení považovat za pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou d (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. listopadu 2000