Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 388/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Š. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , ze dne 21. 5. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. , ze dne 28. 12. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , ze dne 21. 5. 1999, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. , ze dne 28. 12. 1998.

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni M. V.částku 70 000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 do zaplacení. Současně mu bylo uloženo zaplatit částku 24 650 Kč k rukám právní zástupkyně. Zažalovaný nárok se opíral o smlouvu o půjčce, kterou měl stěžovatel uzavřít s žalobkyní M. V. a na jejímž základě si měl půjčit částku 180 000 Kč a dosud nevrátit 70 000 Kč. Stěžovatel v soudním sporu tvrdil, že smlouvu neuzavřel s žalobkyní, ale s její dcerou L. B., a že peníze již vrátil. Soud I. stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že půjčka byla uzavřena mezi ní a stěžovatelem a že stěžovateli se naopak nepodařilo prokázat, že celý dluh vyplývající ze sjednané smlouvy, vrátil.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání v němž soudu I. stupně vytýkal nesprávně hodnocení důkazů tak, jak určuje . Odvolací soud poté rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a změnil pouze výrok o nákladech řízení.

Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nezákonná a v rozporu s a 95 y ČR. Podle jeho názoru soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily tak zásadu volného hodnocení důkazů. Navíc skutková zjištění jsou prý v hrubém nesouladu s vykonanými důkazy.

Po přezkoumání napadených rozsudků obecných soudů jakož i důvodů ústavní stížnosti musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na y ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů. Tvrzené porušení ústavně zaručených práv vidí stěžovatel pouze v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy s tím, že skutková zjištění obecných soudů jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

K tomu Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle y ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v a odůvodňuje postup soudu předvídaný v věta druhá . Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů v občanském soudním řízení platí, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom má pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci ( ). Uvedená zásada hodnocení důkazů znamená, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Výsledkem hodnocení důkazů je závěr o pravdivosti tvrzených skutečností, který je ve sporném řízení podkladem pro závěr o tom, zda a do jaké míry účastník řízení splnil svou povinnost prokázat skutková tvrzení. Takové hodnocení důkazů, které ve sporném řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze potvrdit ani vyloučit, povede k tomu, že rozhodnutí soudu vyzní nepříznivě pro účastníka, pravdivost jehož tvrzení měla být prokázána. Oba obecné soudy v daném případě dospěly shodně k závěru, že žalobkyně své důkazní břemeno unesla a své tvrzení o tom, že uzavřela smlouvu o půjčce se stěžovatelem, prokázala. Naopak stěžovatel ve sporu neprokázal své tvrzení o tom, že vymáhanou částku ve výši 70 000 Kč již vrátil. Soudy své právní závěry odůvodnily především svědeckými výpověďmi svědkyně B. a Š., jejichž věrohodnost stěžovatel zpochybňuje, a to na rozdíl od obou soudů, které tyto výpovědi naopak označily za věrohodné. Jak však již Ústavní soud výše vyložil, přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy mu v zásadě nepřísluší a nemůže tedy ani ze své pozice posuzovat věrohodnost vyslýchaných svědků.

Závěrem je třeba uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Obecné soudy v daném případě postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 9. listopadu 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu