Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 469/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Z., spol. s r.o., zastoupené S. Z., jednatelem spol., právně zastoupené Mgr. L. B., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31.1.2000, sp.zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2.6.2000, sp.zn. , t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že v roce 1998 byla stěžovatelce rozhodnutím Inspektorátu bezpečnosti práce uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč za porušení předpisů v oblasti bezpečnosti práce.

Navrhovatelka tvrdí, že předmětné rozhodnutí ze dne 18.3.1998, čj. 247/3.32/97/15.4, nebylo stěžovatelce nikdy doručeno do vlastních rukou, ale bylo doručeno osobě, která nebyla oprávněna toto rozhodnutí pro navrhovatelku přijmout. Z této skutečnosti navrhovatelka dovozuje, že předmětné rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci. Inspektorát bezpečnosti práce však přes tuto okolnost vyznačil na předmětném rozhodnutí doložku právní moci a jeho vykonatelnosti. Odvolání navrhovatelky bylo odvolacím správním orgánem - Českým úřadem bezpečnosti práce jako opožděné zamítnuto s tím, že správní orgán trval na svém závěru o řádném doručení předmětného rozhodnutí.

Navrhovatelka proto podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu, kterou se domáhala určení, že rozhodnutí IPB nenabylo právní moci, neboť nebylo stěžovatelce řádně doručeno. Prvostupňový soud usnesením řízení zastavil z důvodu, že předmětná věc nepatří do pravomoci soudu, což jako neodstranitelná vada podání nutí soud řízení ve smyslu ust. zastavit. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil.

Navrhovatelka tvrdí, že podáním určovací žaloby podle se na místně a věcně příslušném soudu správně domáhala určení, zda právní moc rozhodnutí správního orgánu nastala či nikoli. Nehodlala podat žalobu podle hlavy druhé, části páté , jak ji nabádal prvostupňový soud, neboť v takovém případě by uznala neopodstatněnost svého tvrzení o vadně vyznačené doložce právní moci, když ve smyslu ust. § - 250 lze napadat žalobou ve správním soudnictví pouze pravomocná správní rozhodnutí.

V této souvislosti poukazuje navrhovatelka na dosavadní judikaturu, zabývající se touto problematikou a zdůrazňuje, že oba obecné soudy stížností napadenými rozhodnutími porušily její právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ").

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (dříve žalobce) se žalobou domáhala vydání rozsudku na určení, že rozhodnutí IBP nebylo ke dni vydání rozsudku doručeno stěžovatelce a nenabylo tak právní moci a dále určení, že rovněž rozhodnutí Českého úřadu bezpečnosti práce ze dne 10.7.1998, čj. 1410/1.30/98/14.3. ke dni vydání rozsudku nenabylo právní moci, když IBP je povinen doručit stěžovatelce své rozhodnutí a zaplatit jí náklady řízení.

Soud I. stupně konstatoval, že v daném případě nejde o přezkum pravomocného správního rozhodnutí ve smyslu ust. , nejedná se rovněž o případ uvedený v příloze k , kde je uvedeno, že přezkumu u soudu je možné se domáhat podle v platném znění, pokud se jedná o rozhodnutí podle , a cit. zákona. Nejde rovněž o případ ve smyslu ust. Současně zdůraznil, že jestliže se navrhovatelka určovací žalobou domáhala uložení povinnosti doručit správní rozhodnutí či vyznačit doložku právní moci na správním rozhodnutí, jedná se o povinnost, jejíž podmínky uložení jsou upraveny , ve znění pozdějších předpisů, a nelze ji tudíž uložit soudním rozhodnutím. Obvodní soud proto řízení podle ust. zastavil.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil napadené usnesení soudu I. stupně a uvedl, že určovací žalobou vymezený předmět řízení nespadá do pravomoci soudu ve smyslu ust. , když posouzení skutečnosti, zda konkrétní rozhodnutí bylo doručeno a nabylo právní moci ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů, náleží do výlučné pravomoci příslušného správního orgánu v rámci probíhajícího správního řízení. Soud by v takovém případě nepřípustným způsobem zasáhl do pravomoci správního orgánu. Rovněž ukládat povinnost doručení správnímu orgánu lze pouze postupem ve smyslu ust.

Odvolací soud stěžovatelce doporučil, aby se v případě, že má zato, že její práva účastníka správního řízení byla nesprávným postupem správního orgánu porušena, se domáhala nápravy cestou mimořádných opravných prostředků v rámci .

Stěžovatelka se domnívá, že v případě vadného doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně neměla v podstatě jinou možnost obrany proti důsledkům pravomocného a vykonatelného rozhodnutí než podat určovací žalobu ve smyslu ust. s tím, že bylo povinností obecných soudů zjistit existenci či neexistenci práva, resp. právní moci správního rozhodnutí. Jestliže obecné soudy v záhlaví usnesení uvedené, řízení o podané žalobě zastavily ve smyslu ust. , porušily právo stěžovatelky na právní ochranu ve smyslu y.

Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu ust. , odst. 2 soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, jakož i obchodních vztahů pouze tehdy, pokud je neprojednávají nebo o nich nerozhodují jiné orgány; když jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení jen tehdy, stanoví-li tak zákon. Oba obecné soudy tak zcela správně řízení v předmětné právní věci zastavily s odůvodněním, že podle projednávání otázky právní moci správního rozhodnutí a přikazování povinnosti správnímu orgánu nepatří do pravomoci soudu v rámci občanskosprávního řízení.

I když v této oblasti, ať již pouze tvrzených či skutečných procesních nedostatků správních rozhodnutí, existují v judikatuře rozdílné názory na způsob řešení problému, v zásadě je podle názoru Ústavního soudu nutné vycházet vždy z právních předpokladů přezkumu správních rozhodnutí, uvedených v hlavě druhé, části páté , v tzv. "správním soudnictví". Podle ust. je sice jedním z předpokladů přezkumu správního rozhodnutí právě jeho právní moc, nicméně je jednou z procesních povinností přezkumného soudu zkontrolovat existenci zákonných předpokladů přezkumu, mezi něž patří i odstranění vad doručení správního rozhodnutí, které má za následek, že takové správní rozhodnutí nenabylo formální právní moci. Za této situace je pak věcí soudu rozhodnout, zda je na místě postup ve smyslu ust. či zda se jedná o speciální případ procesní vady ve smyslu ust. .

Shora naznačený postup soudu v případě nedostatku doručení správního rozhodnutí je ostatně obsažen i v knize " - komentář", autorů: Bureš, Drápal, Mazanec, 2.vydání 1996,C.H.Beck; str. 727 a 729.

Nedostatek pravomoci soudu a s tím spojené zastavení řízení podle ust. nelze považovat za odmítnutí spravedlnosti či práva na spravedlivý proces ve smyslu y, neboť je ze zákona k takovému rozhodnutí soud povinen tam, kde se žalobce domáhá na soudu výroku, který soud učinit nemůže.

Ústavní soud z důvodů shora označených byl proto nucen ústavní stížnost ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 24. října 2000