Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 339/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. P. Ř., 2) J. C., 3) D. C., 4) M. C., všech zastoupených JUDr. V.P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 1998, čj. - 167, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 1997, čj.

- 138,

takto:

Návrh ústavní stížnosti, omezený ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2000, čj. - 189, se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 1998, kterým byl mj. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 1997, a) ve výroku, kterým byl zamítnut návrh, aby odpůrce - Ministerstvo vnitra ČR - byl povinen vrátit navrhovatelům nemovitosti (dům čp. 191 s pozemkem parc. č. 314 a pozemkem parc. č. 315/2 s veškerým příslušenstvím v katastrálním území Č. do podílového spoluvlastnictví (1) navrhovateli - 3/4, navrhovatelům 2) - 4) po jedné dvanáctině), oproti zaplacení částky Kč 363 151,-- z důvodu neplatnosti kupní smlouvy z r. 1988; b) ve výroku, kterým byl zamítnut návrh na vydání uvedených nemovitostí do podílového spoluvlastnictví navrhovatelů (1) navrhovateli tři čtvrtiny a navrhovatelům 2) - 4) po jedné dvanáctině) jako oprávněných osob v restituci podle

Po podání ústavní stížnosti stěžovatelé, s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2000, čj. - 189, podáním ze dne 9. 5. 2000, vzali zpět stížnost do výroku ad. a) uvedeného shora, neboť tento výrok byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR v rámci dovolání zrušen a byl vrácen Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Předmětem této ústavní stížnosti zůstal tedy výrok Krajského soudu v Českých Budějovicích ad. b), uvedený shora, kterým nebyl přiznán nárok stěžovatelů na vydání předmětných nemovitostí, uplatněný podle restitučního Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně v daném případě posoudily absenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy, kterou tyto nemovitosti nabyl stát. Dovozují, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s d, a to s články 3, 11 a 36.

Ústavní soud musel v této věci konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle d, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoliv takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení, jak je tomu v daném případě. Pokud jde o d, stěžovatel neuvedl, jakým způsobem měl být v jeho případě tento článek dotčen.

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2000, dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d. Svůj postup soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v dané věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud proto také zaujal stanovisko, že zjištěná skutková podstata ani okolnosti tohoto sporu, uváděné jeho účastníky nebo obecnými soudy, nesvědčí o tom, že by byly splněny podmínky pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" ve smyslu ustanovení , jak uplatňovali stěžovatelé. Uzavřením kupní smlouvy, na základě které nemovitosti přešly na stát, nedošlo k žádnému zákonem předpokládanému následku, který by znevýhodňoval původní vlastníky. Nelze vzít v úvahu, že v daném případě nápadnost nevýhodných podmínek vylučuje právě kupní cena, o mnoho převyšující cenu stanovenou cenovými předpisy, která byla navíc provázena přidělením státního bytu pro matku převodců, která dům užívala. Jiné okolnosti, které dle stěžovatelů měly nasvědčovat o nápadně nevýhodných podmínkách, zhoršený zdravotní stav matky převodců po jejím přestěhování z prodaného domu do přiděleného bytu, nutnost vrácení tohoto bytu po její smrti v roce 1989, správně obecné soudy posoudily, když konstatovaly, že tyto nelze vzít v úvahu, neboť se nejedná o okolnosti, které existovaly v době uzavření kupní smlouvy - 12. 1. 1988.

Ústavní soud proto musel konstatovat, že odvolací soud ve svém rozhodnutí (výroku ad. b), které je v daném případě posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), se nedostal v souvislosti s projednáváním předmětné věci do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, na které poukazují stěžovatelé ve své stížnosti. Závěr plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení naplnění pojmového znaku nápadně nevýhodných podmínek, se kterým se Ústavní soud ztotožnil, je pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.

Návrh ústavní stížnosti bylo proto nutno považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2000 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu