Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 551/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. I. I., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2000, sp. zn.

, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. července 1999, sp. zn.

, , a doplňujícímu usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne

25. srpna 1999, sp. zn. , , mimo ústní jednání dne 25. 10. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě k Ústavnímu soudu dne 14. září 2000, napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne

21. července 1999 ( ) spolu s doplňujícím usnesením téhož obecného soudu ze dne 25. srpna 1999 a dále rovněž pravomocné usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 19. května 2000, doručenému dne 30. června 2000, a tvrdil, že oba jmenované zmíněné obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( a d) a po vylíčení procesního průtahu věci, aniž by svá tvrzení co do tvrzeného porušení již zmíněných ústavně zaručených práv s odkazem na ustanovení zákona

o Ústavním soudu (č. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) dále rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl jako žalovaný rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě jako obecným soudem I. stupně zavázán zaplatit žalobci částku 265.256,- Kč spolu s náklady předchozího řízení s příslušenstvím, že rozsudek byl mu doručen na jemu v řízení udanou adresu bydliště, v konečné fázi pak formou náhradního doručení ( ), a tak vešel do právní moci dnem 21. září 1999.

Stěžovatel teprve ve fázi vykonávacího řízení, kdy byl nařízen výkon soudního rozhodnutí prodejem (blíže popsaných a označených) nemovitostí, v opravném prostředku tvrdil, že exekuční titul mu nebyl doručen, nemohl proto vejít do právní moci a domáhal se toho, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, nařizující výkon soudního rozhodnutí, z tohoto důvodu zrušil.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozhodnutí obecného soudu I. stupně v rozhodujících částech potvrdil (v akcesorických výrocích odvolání odmítl) a své rozhodovací důvody pečlivě a podrobně v intencích zákona ( ) vyložil způsobem, kterému, aniž by se jevilo potřebné k takto vyloženým důvodům cokoli dodávat, nelze z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic vytýkat.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Náhradní doručení soudních (a obdobně správních) rozhodnutí je řádným institutem procesního práva, a proto námitky, jimiž stěžovatel proti němu brojí, jsou nerozhodné.

Ústavní stížnost za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek lze podat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a to ve lhůtě 60 dnů, běžící dnem, kdy stěžovateli bylo takové rozhodnutí doručeno (§ 72 odst. 2 al. 1, 2 zákona), když jinak nevyčerpání všech procesních prostředků samo

o sobě zakládá zpravidla její nepřípustnost (§ 75 odst. 1 zákona).

Odkaz stěžovatele na výjimečné ustanovení § 75 odst. 2 zákona, odhlédnuto od toho, že stěžovatel nejenže podmínky tam uvedené v podstatě nikterak blíže nezdůvodnil a dokonce ani neuvedl, o který ze zákonných důvodů svůj nárok opírá [§ 75 odst. 2 písm. a), b) zákona], stejně jako jeho tvrzení, že "proti rozhodnutí nemohl použít žádný opravný prostředek", za daného stavu nejsou na místě, zejména, jestliže ani, stran rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vykonávacího řízení, zákonem stanovená lhůta není dodržena.

Protože stěžovatelova tvrzení, co do porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, vzhledem ke skutečnostem zjištěným obecnými soudy, nemají oporu ani ve stavu věci a v zákoně, a protože stěžovatelem nebyl osvědčen ani jeden z důvodů, které by nepřípustnost ústavní stížnosti vylučovaly, byla jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná (§ 75 odst. 1, § 72 odst. 1 al. 1 zákona) a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 25. října 2000