Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 453/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele ing. arch. O. R., zastoupeného advokátem JUDr. D. D., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2000, čj. -105, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel svým návrhem napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 1994, čj. -55, jako pozdně podané, neboť dle jeho přesvědčení jím byl porušen d (dále jen " "). Z obsahu podání dále vyplývá, že navrhovatel napadá i "předchozí rozhodnutí" v projednávané věci, jimiž bylo porušeno, jak se navrhovatel domnívá, jeho právo vlastnit majetek ( y). Navrhovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že mu nebyl znám institut dovolání a že dovoláním napadený rozsudek neobsahoval poučení, z něhož by možnost podání dovolání vyplývala. K dalšímu porušení jeho práv pak dle jeho názoru došlo ještě v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, kdy tyto jednak nesprávně hodnotily provedené důkazy a jednak některé závažné okolnosti pominuly, což vedlo k neúplnému posouzení projednávaného případu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , a dospěl k závěru, že stížnost z části není důvodná a zčásti je pozdně podaná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté y. Toto ovšem v projednávaném případě nebylo zjištěno. Dovolací soud odmítl usnesením podání navrhovatele ze dne 30. 9. 1996, doručené Nejvyššímu soudu dne 1. 10. 1996, nazvané "žaloba a stížnost na porušování zákonů ĆR a lidských práv", spolu s navazujícími podáními ze dne 14. 4. 1997, 28. 2. 1997 a 13. 1. 1998, kterými navrhovatel napadá původní rozhodnutí soudů obou stupňů, jako pozdně podané. Zároveň se v odůvodnění řádně vypořádal i s námitkou navrhovatele, uplatněnou nyní i v ústavní stížnosti, že se navrhovatel "opakovaně obrátil" na soud prvního stupně i odvolací, přičemž tato jeho podání měla být taktéž posouzena jako dovolání. Dovolací soud k tomu uvedl, že ze zprávy Městského soudu v Praze, kterou si za tímto účelem vyžádal, ani z připojených spisů téhož soudu, sp. zn. a sp. zn. , nevyplývá, že by ve lhůtě stanovené k podání dovolání, bylo doručeno jakékoliv podání navrhovatele, které by mohlo být považováno za dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; pokud obecné soudy respektují podmínky zakotvené v , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené se vztahuje i na projednávaný případ a Ústavní soud tak v tomto bodě porušení práv navrhovatele neshledal.

Námitka, navrhovatelem v ústavní stížnosti uplatněná, že mu nebyl znám institut dovolání a že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o možnosti podat dovolání, není důvodná. z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanoví v , že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu I. stupně, pro obsah rozsudku dovolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně. V žádném ustanovení není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je použitelný (přípustný) vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních . Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana ( srov. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, usnesení č. 21, C.H. Beck, 1997). Za dané situace ani neznalost institutu dovolání, na kterou se nyní navrhovatel odvolává, nemůže vést k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno jakékoli právo navrhovatele.

Pokud jde o druhou část ústavní stížnosti, kterou navrhovatel napadá meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, považuje Ústavní soud návrh v této části za pozdně podaný. Podle , o Ústavním soudu, ve znění , bylo lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávaném případě nabylo právní moci dne 30. 9. 1994, navrhovatel podal ústavní stížnost, která z hlediska obsahového proti tomuto rozhodnutí brojí, k poštovní přepravě dne 27. 7. 2000, tedy po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti určené.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení a odst. 2 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh z části pozdně podaný a z části zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2000 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu