Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 155/2000

Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. Z. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2000, čj. -61, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 1998, čj. -20, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1998, čj. -12,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti proti shora citovému rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, kterým bylo podle ustanovení zastaveno řízení o návrhu stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce), proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolací řízení vůči stěžovateli zastaveno z důvodu neodstranění zvláštní podmínky dovolacího řízení ( ), stěžovatel uvádí, že se společně s dalšími žalobci obrátil na Okresní soud v Hradci Králové s žalobou na SBD Hradec Králové, po kterém žádal vydání a převedení nemovitého majetku a členských podílů na celkovém majetku družstva. Přestože na výzvu okresního soudu reagoval a odstranil vady návrhu, soud řízení zastavil. Odvolání proti zastavení řízení Krajský soud v Hradci Králové shledal neopodstatněným a usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatel nebyl úspěšný ani v řízení o dovolání, které Nejvyšší soud zastavil z důvodu absence právního zastoupení. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů, které lpěly na formálních náležitostech a bezdůvodně odmítly rozhodnout o meritu věci, se cítí být dotčen ve svých právech ústavně zaručených v článku 36 odst. 1 a d (dále jen "") a žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení stěžovatel odůvodňuje tím, že je rozporu s y, neboť navozuje z důvodu majetkových poměrů či sociálního původu znevýhodnění, diskriminaci, vůči ostatním subjektům, a že aplikací tohoto ustanovení má jednotlivec ztížen přístup k soudu.

S ohledem na tento návrh senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 7. 8. 2000. Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2000,

sp. zn.

, byl návrh stěžovatele na zrušení výše citovaného ustanovení odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel společně s dalšími pěti žalobci, uživateli bytů obytného domu Moravská čp. 772 a čp. 774 v Hradci Králové, zažalovali Stavební bytové družstvo Hradec Králové "o vydání a převedení nemovitého majetku a členských podílů na celkovém majetku žalovaného". Na výzvy soudu k odstranění vad podání žalobci svoje podání doplnili, avšak ani takto doplněná podání neobsahovala podle názoru soudu přesný, konkrétní a srozumitelný petit žaloby, a proto okresní soud řízení zastavil.

Odvolání, ve kterém žalobci upřesnili, že mají za to, že o transformaci žalovaného družstva rozhodoval nekompetentní orgán, shromáždění delegátů, namísto valné hromady členů družstva, že k platné transformaci nedošlo a že majetkové nároky jednotlivých členů je třeba řešit v rámci likvidace žalovaného, Krajský soud v Hradci Králové odvolání neshledal opodstatněným a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, když uvedl, že vady žaloby vedly k její nezpůsobilosti k projednání, neboť z žaloby nebyl zřejmý žalobní petit.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Na výzvu soudu k odstranění vad podaného dovolání, jakož i ke splnění podmínky povinného zastoupení, sice reagovali, nicméně vady neodstranili, a proto Nejvyšší soud ČR řízení zastavil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR se opírá o ustanovení, jež nebylo shledáno neústavním, a proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když dovolací řízení zastavil. Argumentace stěžovatele o porušení článku 36 odst. 1 a y tak postrádá vůči napadenému usnesení relevantní důvod k opodstatněnosti takového tvrzení. Co se týče napadeného usnesení Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové, Ústavní soud se jejich přezkumem nezabýval, neboť rozhodnutí o tom, zda podané dovolání bylo či nikoliv posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelových práv, nebylo z důvodu vadného procesního postupu stěžovatele učiněno. Ústavnímu soudu nepřísluší o tomto rozhodovat, neboť otázku přípustnosti podaného dovolání, tak jak bylo formulováno, je oprávněn zkoumat a rozhodnout podle příslušných ustanovení ( a ) pouze Nejvyšší soud ČR. Pouze za situace, kdy by Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, bylo by ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové možno považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( a , o Ústavním soudu, ve znění ), a zkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti z hlediska dodržení lhůty stanovené v , podle kterého ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (), a není-li takové prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z připojeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové však vyplývá, že usnesení odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 11. 2. 1999, takže posledním dnem lhůty, kdy bylo možné toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností byl 12. duben 1999 (60. den lhůty připadl na neděli 11. 4. 1999). Byla-li ústavní stížnost podána osobně až dne 13. 3. 2000, je zřejmé, že by byla odmítnuta pro opožděnost [ ].

S ohledem na důvody uvedené výše Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu její zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění zákona .č , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. října 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu