Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 455/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti H. E., zastoupené opatrovníkem obcí H., právně zastoupené JUDr. J. H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 10. 1999, č. j. -285, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2000, č. j. -299, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2000 domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 10. 1999, č. j. -285, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2000, č. j. -299, ve věci úpravy styku s její nezletilou dcerou V. Podle přesvědčení stěžovatelky jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, porušily její právo, zakotvené v a , 4, , , 2, a d, a y ČR.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice řízení.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 9. 2000 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatelka si nesprávně vyložila obsah odůvodnění rozsudku, v němž krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že ztráta způsobilosti k právním úkonům vede i ke ztrátě věcné legitimace k úpravě styku. Odůvodnění ústavní stížnosti tak podle Krajského soudu v Ostravě vychází z nesprávných údajů o obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2000, č. j. -299, a zcela pomíjí i právní argumentaci v něm uvedenou.

Okresní soud v Opavě se k ústavní stížnosti ve stanoveném termínu nevyjádřil.

Vedlejší účastnice řízení D. K. doručila Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2000 neformální vyjádření, přičemž nesplnila podmínku danou jí ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyla obligatorně právně zastoupena advokátem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkou, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d)y ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou dcerou věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení zákona o rodině a . Ve smyslu Sdělení č. 104/1991 Sb. o Úmluvě o právech dítěte, které bylo uveřejněno v č. 22/1991 Sbírky zákonů na straně 0502, byl to právě zájem dítěte, jako přední hledisko jeho prospěchu, který vedl obecné soudy k jejich závěru.

Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. 10. 2000

JUDr. Antonín Procházka

předseda II. senátu Ústavního soudu