Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 554/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele ing. M. V., zastoupeného JUDr. Š. B., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. , a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2000.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho nabídnutý písemný slib a peněžitá záruka. Domáhá se rovněž zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.

Stěžovatel má za to, že shora uvedenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, právo na soudní a jinou právní ochranu (, 2, 5, , 2d), podle nichž je každému zaručena osobní svoboda; nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Domnívá se, že nevyužití možnosti nahrazení omezení svobody slibem nebo peněžitou zárukou, je zásahem do práva na svobodu, který je již nad rámcem stanoveným článkem 8d. Poukazuje na rozhodnutí k Úmluvy o ochraně práv a základních svobod ve věci Wemhoff z r. 1968 A-7 ("je-li jediným důvodem pro vazbu jednotlivce riziko jeho uprchnutí, musí být pro jeho podmíněné propuštění stanoveny takové podmínky, které zaručí jeho dostavení se k soudu") a dovozuje, že pokud obecné soudy takové podmínky v jeho případě nestanovily, porušily Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, d a d.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nepřijetí písemného slibu a peněžité záruky a napadené usnesení o zamítnutí stížnosti proti tomuto usnesení a dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování soudů z pohledu tvrzených porušení práv zakotvených v , 2, 5 a , 2d a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se nejedná o návrh opodstatněný.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni postupoval při svém rozhodování zcela v intencích § 72 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, když své rozhodnutí zdůvodnil skutečností, že proti stěžovateli probíhají dvě trestní stíhání, kde je obviněn z velmi závažné rozsáhlé úmyslné trestné činnosti se škodou dosahující částky téměř jedné miliardy. V souvislosti s jinou trestnou činností mu byl odebrán cestovní pas, avšak pokoušel se vycestovat do zahraničí na základě falešného cestovního pasu. Nepřijetí nabídky peněžité záruky a slibu pak soud odůvodnil tím, že stěžovatel je obžalován pro trestnou činnost podvodného charakteru, kdy smyslem podvodného jednání je uvádění jiného v omyl a nelze tedy uvěřit slibům stěžovatele, když byl nadto zadržen přímo při pokusu uvést v omyl státní orgány. Ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud. Postupem orgánů činných v trestním řízení, resp. postupem a rozhodnutím obou soudů, tedy nemohlo být, jak z výše uvedeného vyplývá, dotčeno jeho základní právo na osobní svobodu, když soud, vzhledem k povaze projednávaného případu a vzhledem k osobě stěžovatele, nepovažoval nahrazení vazby slibem nebo peněžitou zárukou za dostatečné. Z tohoto důvodu nelze souhlasit ani s poukazem stěžovatele na rozhodnutí ve věci Wemhoff z r. 1968 A-7, že když "je jediným důvodem vazby riziko uprchnutí, tak musí být pro podmíněné propuštění stanoveny takové podmínky, které zaručí dostavení se k soudu". Vždyť právě stěžovatel, ač mu byl odebrán v souvislosti s jeho trestnou činností cestovní pas, tedy stanoveno určité omezení, svým jednáním obešel toto rozhodnutí státních orgánů a opatřil si k vycestování pas falešný, takže tím prokázal nedůvěryhodnost svého jednání a případných příslibů.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu