Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 649/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. A. T. a M.T., zastoupených advokátem JUDr. Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů shora uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich základních práv a svobod zaručených v d a v a y ČR.

Ke své stížnosti stěžovatelé uvedli, že předmětem sporu bylo posouzení okolnosti, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen ""). Okresní soud dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady k vyhovění žalobě, resp. návrhu žalobkyň paní A. B. a paní M. K., v předmětné ústavní stížnosti označených jako vedlejší účastnice (dále jen "vedlejší účastnice"), a proto rozhodl o přechodu vlastnického práva ze stěžovatelů na vedlejší účastnice k nemovitostem (blíže specifikovaným v citovaném rozsudku) v k. ú. V. Proti tomuto rozsudku podali účastníci řízení, tzn. jak vedlejší účastnice, tak i stěžovatelé, včas odvolání.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném pod bodem I. potvrdil (tzn. že z vlastnictví stěžovatelů přechází na každou vedlejší účastnici jedna nedílná polovina domu č. 7 s příslušenstvím a se stavební parcelou č. 62/2 v k. ú. V.). Ve zbytku výroku pod bodem I., stejně jako ve výrocích pod body II. až V. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrok označený bodem I. rozsudku odvolacího soudu se tedy stal pravomocným a konečným rozhodnutím v dané věci.

Stěžovatelé na jednání u odvolacího soudu požádali o vyslovení přípustnosti dovolání výrokem odvolacího soudu z důvodu zásadního právního významu řešené otázky, avšak tomuto návrhu stěžovatelů nebylo ze strany odvolacího soudu vyhověno. Stěžovatelé ve své stížnosti uvedli, že podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, avšak přípustnost tohoto dovolání je závislá na úvaze dovolacího soudu a že podané dovolání není proto možno považovat za poslední právem poskytnutý opravný prostředek. Stěžovatelé sdělili následně (po podání své ústavní stížnosti) Ústavnímu soudu, že přípustnost svého dovolání opírají o ustanovení (dále jen " ").

Po posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost stěžovatelů není důvodná.

2

Přijetím novely č. , která nabyla účinnosti 1. ledna 1996, bylo přijato nové ustanovení zakládající podmíněně přípustnost dovolání, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle převažující judikatury Ústavního soudu teprve po rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. V takovém případě je povinen svůj postup "dotáhnout do konce", tedy dovolání podat.

Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Ústavní soud proto vycházel z ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je zapotřebí považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, jestliže stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení .

Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. října 2000

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

3