Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 364/2000

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele O., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. F. G., advokátem, směřujícímu proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, čj. -30, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 1999, čj. -12,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 15. 6. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu o den později. V předmětném návrhu brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2000, čj. -30, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 1999, čj. -12, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. a z něj zjistil, že dne 24. 9. 1998 podal navrhovatel žalobu proti ing. J. H. o zaplacení částky 480.000,- Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobcem a žalovaným došlo dne 15. 3. 1996 k uzavření pracovní smlouvy, ve které se žalovaný zavázal, že nebude po dobu 24 měsíců od skončení pracovního poměru u žalobce vykonávat činnost v nové organizaci nebo vlastní živnost se stejnou nebo podobnou zbožovou náplní/produkcí, jako má žalobce. Po dobu 12 měsíců po skončení pracovního poměru pak byla sjednána oznamovací povinnost žalovaného o jeho budoucích zaměstnáních. Pro případ nesplnění této oznamovací povinnosti byla sjednána povinnost žalovaného uhradit škodu a bez dalšího uhradit žalobci částku ve výši roční netto mzdy (480.000,-Kč.). Protože žalovaný sjednané podmínky nesplnil, požadoval žalobce zaplacení uvedené částky.

Obvodní soud pro Prahu 1 dne 11. 3. 1999 rozsudkem, čj. -12, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že předmětný závazek pracovní smlouvy je v rozporu s ust. písmeno a) a c) . Povinnosti založené pracovní smlouvou mohou být stanoveny výhradně pro dobu trvání pracovního poměru. Omezovat zaměstnance po skončení pracovního poměru v jeho svobodné volbě dalšího zaměstnání či podnikání a zavazovat jej pod sankcí smluvní pokuty v tomto směru k oznamovací povinnosti, je v rozporu s a 26 odst. 1d (dále jen ""). Těchto práv se nelze smluvně vzdát.

Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání. Namítal v něm nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Především pak to, že sjednaná oznamovací povinnost nijak nenarušuje zaměstnancova práva a toto ujednání je třeba posuzovat odděleně od tzv. konkurenční doložky.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 24. 2. 2000 rozsudkem, čj. -30, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se odvolal na judikaturu i teorii pracovního práva, podle které pro dobu po skončení pracovního poměru nelze zavazovat zaměstnance k tomu, aby nekonkuroval svému předchozímu zaměstnavateli. Pokud jde o námitku, že povinnost informovat zaměstnavatele je třeba posuzovat odděleně od konkurenční doložky, je nesprávná. Toto ujednání má totiž svůj základ právě v ujednání konkurenční doložky a je na něm přímo závislé. Nevyplývá ze žádné zákonné normy ani ze samotného ujednání účastníků. Jde o ujednání akcesorické, přímo závislé na ujednání o zákazu konkurence. Protože toto primární ujednání bylo shledáno neplatným, musí být neplatným i ujednání z něj vycházející.

Tento rozsudek napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že sjednaná oznamovací povinnost zaměstnance není v rozporu s dobrými mravy ani se nijak nepříčí právním předpisům, ani je neobchází. Proto pokud tuto povinnost zaměstnanec nesplnil, mohl navrhovatel po něm požadovat zaplacení sjednané smluvní pokuty. Jestliže obecné soudy rozhodly jinak, měly tím porušit navrhovatelovo základní právo dané mu y a , y.

Městský soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 20. 7. 2000 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu i s ohledem na argumentaci navrhovatele dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéy a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Dále je na místě konstatovat, že je typické pro pracovní právo a jím koncipovanou zvýšenou ochranu zaměstnanců, že jeho normy mají převážně kogentní charakter. Z toho vyplývá, že v rámci pracovního práva mohou zaměstnanci a zaměstnavatelé uzavírat jen takové smlouvy, které výslovně pracovněprávní předpisy upravují. Pokud jde o obsah pracovní smlouvy, ust. umožňuje, aby si strany v této smlouvě sjednaly další podmínky, na nichž mají zájem, avšak tyto podmínky se musejí vztahovat k výkonu práce a ve smyslu ust. se nesmí obsahem nebo účelem příčit zákonu nebo jej obcházet nebo se jinak příčit zájmům společnosti. Ze žádného ustanovení či dalších zákonů nelze za současného právního stavu dovodit, že by bylo výslovně umožněno sjednávat v pracovních smlouvách tzv. konkurenční doložky a smluvní pokuty pro dobu po skončení pracovního poměru. Pokud jde o někdy připomínaný , toto ustanovení jen obecně upravuje právní režim vzniku smlouvy v pracovním právu; nic jiného se z něj nedá vyvozovat. Pracovní smlouva zavazuje zaměstnance a zaměstnavatele jen po dobu své účinnosti, tj. po dobu trvání pracovního poměru a pokud by stanovila (jako v souzeném případě) povinnosti zaměstnance i po skončení pracovního poměru (povinnost zdržet se určitých činností či povinnost oznamovací), jednalo by se o ujednání, která jsou v rozporu s ust. písmeno a) a tudíž neplatná. Ujednání o smluvní pokutě za porušení oznamovací povinnosti bývalým zaměstnancem se v této souvislosti jeví jako ujednání, které ve svém důsledku obchází zákon.

Pokud jde o nález Ústavního soudu sp.zn.

, Ústavní soud se na rozdíl od krajského soudu nedomnívá, že by se jednalo o argumentačně nepřesvědčivé rozhodnutí. Je třeba vidět, že zmíněné usnesení se týkalo jiného skutkového stavu. V nyní projednávaném případě se totiž navrhovatel domáhal zaplacení smluvní pokuty za porušení oznamovací povinnosti bývalým zaměstnancem. V původní žalobě u obecného soudu se navrhovatel nedomáhal, aby se žalovaný zdržel nějakého jednání, ale jen aby zaplatil smluvní pokutu za porušení oznamovací povinnosti. Ujednání o konkurenční doložce vlastně nebylo vůbec předmětem jednání soudů.

Ústavní soud se dále, na rozdíl od obecných soudů, domnívá, že ujednání o smluvní pokutě, obsažené v pracovní smlouvě uzavřené mezi navrhovatelem a ing. J. H., lze oddělit od ujednání konkurenční doložky. To je zřejmé z textu předmětné pracovní smlouvy, ze kterého vyplývá, že zaměstnanec se zavazuje oznamovat zaměstnavateli nástup jakéhokoliv zaměstnání v budoucnu (tedy bez vazby na možnou konkurenci) a pokud nesplní tuto oznamovací povinnost, zavazuje se zaplatit smluvní pokutu. To však nic nemění na tom, že závěr, ke kterému obecné soudy došly, totiž, že žalobu zamítly, je ústavně konformní a nebyla jím porušena navrhovatelova základní práva daná mu ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle y.

To nic nemění na možnosti navrhovatele domáhat se případně ochrany svých práv ať pro nekalosoutěžní jednání nebo ohrožení utajovaných skutečností.

Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle písmeno a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2000

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu