Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 321/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Stavebních závodů O., a.s., zastoupených P. Z., prom. práv., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2000, č.j. -86 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 7. 1999, č.j. -72,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2000, č.j. -86 a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 7. 1999, č.j. -72, jimiž jí byla pravomocně stanovena povinnost zaplatit Ing. P. H. (žalobci) nevyplacenou část mzdy za měsíce leden až duben 1998 ve výši 11 250,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v d ("Listina"), podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Tím, že jí bylo uloženo zaplatit na mzdě víc, než připouští , o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, bylo dle jejího názoru porušeno právo, aby jí nebyla uložena povinnost ve větším rozsahu, než připouští cit. zákon. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní vývoj řízení ve věci a vyjádřila své, od obecných soudů odchylné, právní názory na výklad výše cit. zákona i své odchylné právní závěry vyplývající z jí provedeného hodnocení shromážděných důkazů.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že jeho napadeným rozsudkem nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky zakotvených v a 2y a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem občanskoprávního sporu, přičemž za hlavní příčinu tohoto pro ní nepříznivého výsledku považuje nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy, tedy nesprávnou aplikaci specifikovaných pracovněprávních předpisů na zjištěný skutkový stav, resp. nesprávný výklad těchto předpisů. Ústavnímu soudu, jak dal opakovaně najevo ve své judikatuře, nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, snad s výjimkou případů zcela extrémních. Za takový však věc stěžovatelky označit nejde. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z y. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že mezi účastníky platně došlo ke sjednání pevné výše základní mzdy v manažerské smlouvě a že následný dodatek platebního výměru na této skutečnosti nic nezměnil. To, že s takovým závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod, zejména nikoliv ústavních principů zakotvených v y, které ostatně ani nepředstavují samostatné subjektivní veřejné základní právo, jehož by bylo možno dovolávat se přímo. Nad rámec ústavněprávní argumentace stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že pokud by měla být porušením y či y každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 10. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu