Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 574/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 1999, č.j. -33 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 1999, č.j. -20, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Mgr. E. M., zastoupené JUDr. V. F., advokátem, jako vedlejší účastnice řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 1999 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 1999, č.j. -33 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 1999, č.j. -20, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se domáhal, aby vedlejší účastnici, tj. žalované Mgr. E.M., byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat, nebytové prostory v přízemí domu čp. 1013 v ulici K. 14 v Praze 1, a současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit žalované náklady řízení. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") odložil vykonatelnost napadených rozsudků v částech týkajících se nákladů řízení a právního zastoupení, což odůvodnil tvrzením, že by to pro něj znamenalo vyšší újmu, než jaká může vzniknout odkladem vykonatelnosti jiným osobám.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání a z toho důvodu vyčkal na rozhodnutí dovolacího soudu, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 9. 10. 2000. Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2000, č.j. -53 tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v , a d ("Listina") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), přičemž argumentuje v podstatě obdobně jako v řízení před obecnými soudy. Porušení y spatřuje ve skutečnosti, že soudy poskytly ochranu žalované jako nájemnici bytu v předmětném domě za situace, kdy dle jeho názoru předmětné prostory užívala v rozporu s jejich účelovým určením, neboť tyto prostory, které jsou užívány jako byt a které jako byt byly žalované přiděleny, takto nikdy nebyly kolaudovány. Porušení y a Úmluvy spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy pochybnosti o účelovém určení předmětných prostor vyřešily samy, ačkoliv tak měl učinit odbor výstavby Obvodního úřadu Městské části Praha vydáním rozhodnutí podle , .

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody uvedené v jeho napadeném rozsudku jsou srozumitelné a spočívají v posouzení otázky, zda prostory obývané vedlejší účastnicí lze považovat za bytové či nikoliv. V tomto směru hodnocení výsledků řízení je vyčerpávajícím způsobem provedeno v napadeném rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud na ně v odůvodnění svého rozsudku odkázal. Pro posouzení věci bylo rozhodující, zda zůstaly zachovány doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena. Žádné takové doklady v průběhu řízení stěžovatel nepředložil. Proto bylo třeba vycházet z ust. , stavební , ve znění pozdějších předpisů, obsahujícího nevyvratitelnou domněnku, že stavba je určena k účelu, pro který je stavebně technickým uspořádáním vybavena. Tento charakter potvrzují i skutečnosti, že vedlejší účastnice získala prostory na základě schválené dohody o výměně bytu a že došlo ke kolaudaci etážového topení. Názory stěžovatele, že posouzení této otázky spadá do pravomoci správního orgánu, nepovažuje za správné, protože z cit. ustanovení stavebního zákona nic takového nevyplývá. Tvrzení stěžovatele, že oběma rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v y, odmítl jako zcela nepodložené, stejně jako další tvrzení o porušení y. Pokud stěžovatel dále poukazuje ještě na y, pomíjí y, zakazující zneužití vlastnictví na újmu práv druhých, což by mohl být i případ stěžovatele, který zřejmě zamýšlí s prostory užívanými pro bytové účely nakládat jiným způsobem. Z uvedených důvodů považuje stížnost za bezdůvodnou a navrhl její zamítnutí. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci bez jeho účasti a s upuštěním od ústního jednání.

Mgr. E. M., vedlejší účastnice, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že dle jejího názoru ústavní stížnost je nedůvodná, neboť napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné ze stěžovatelem tvrzených ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel nebyl nijak krácen ve svém právu domáhat se projednání věci před soudem. Na základě jeho žaloby soudy obou stupňů věc projednaly a rozhodly. Sama skutečnost, že návrh stěžovatele nebyl shledán důvodným, nezakládá situaci, jenž by mohla být s úspěchem interpretována jako porušení jakýchkoliv ústavních práv a svobod. Postup soudů byl v souladu s a jednalo se tedy o "stanovený postup" ve smyslu y. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když s odkazem na ust. posoudil samostatně jako předběžnou otázku za použití stavebního zákona právní charakter předmětných prostor a to výlučně pro potřeby svého rozhodnutí. Obecné soudy nijak nezasáhly do pravomoci správních orgánů, neboť nevydávaly jakékoliv kolaudační či jiné správní rozhodnutí. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Z odůvodnění shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR pak plyne, že "V rámci své pravomoci je soud podle oprávněn při zjišťování skutkového základu věci (uplatněného nároku) posuzovat i otázky ingerující do oblasti správního práva hmotného, které spadají do pravomoci správního orgánu. Již sama podstata citovaného ustanovení tak reflektuje přesah činnosti soudu v řízení do odvětví, která jsou doménou jiných orgánů státu. I když tedy soud při řešení prejudiciální otázky z hlediska posouzení (dílčích) skutkových okolností (a to i otázky, zda místnosti objektu mají charakter bytu či nebytového prostoru) zasáhne do oboru působnosti správního orgánu a pro účely rozhodnutí ve věci vyvodí (pouze) občanskoprávní důsledky z právního posouzení skutečnosti, k němuž meritorně (a v intencích stanovených správním právem) je zákonem povolán jiný orgán, nepřekračuje svou pravomoc, jestliže projednání a rozhodnutí věci (předmětu řízení) do jeho pravomoci patří. Tomu odpovídá i to, že způsob řešení předběžné otázky je obsažen jen v odůvodnění rozhodnutí a ve výroku se projeví nepřímo tím, jak soud o věci rozhodne." Dle názoru Nejvyššího soudu ČR stěžovatel (dovolatel) v otázce pravomoci nesprávně zaměnil právo (a povinnost) soudu o věci rozhodnout s právem samostatně posoudit předběžné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, a tudíž nelze námitce, že řízení je postiženo zmatečností podle , přisvědčit.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu a s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení zjištěných podkladů pro rozhodnutí, přičemž stěžovatel svoji argumentaci směřuje ke způsobu resp. výsledku posouzení předběžné otázky týkající se účelového určení předmětných prostor, a dovozuje, že řízení bylo zmatečné, čímž současně došlo k zásahu do jeho ústavních práv Stěžovatel takto v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před odvolacím soudem i v dovolání, a s nimiž se obecné soudy nepochybně ústavně konformním způsobem vyrovnaly, jak plyne z odůvodnění napadených rozsudků i cit. usnesení Nejvyššího soudu ČR. Se shromážděných podkladů Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele zakotvených v a d ("Listina"), resp. v Úmluvy, když stěžovatelova argumentace je v podstatě jen výrazem jeho odlišného právního názoru na způsob posuzování předběžných otázek v občanském soudním řízení, v daném případě otázky zasahující do problematiky stavebního zákona a s ním souvisejících předpisů týkajících se účelového určení staveb, a neobsahuje jakýkoliv ústavní rozměr. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani namítanému porušení y, neboť ve věci stěžovatele nešlo ani o vyvlastnění, ani o nucené omezení vlastnického práva. V tomto směru považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že v zakotvuje nejenom ústavně chráněná práva vlastníků, ale stejně tak i jejich ústavní povinnosti a meze výkonu vlastnického práva (y).

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 10. 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu