Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 634/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů, manželů JUDr. B. J. a J. J., zastoupených advokátem JUDr. J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. , ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení , ustanovení a vyhlášky Ministerstva financí ČR č. , ve znění novel, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali, že byli postupem obecných soudů zkráceni na svých právech zaručenýchd. Konkrétně měli za to, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu dle d (dále jen ""), a dle y, když obsah rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru stěžovatelů neodpovídá ust. (dále jen ""), dále že bylo porušeno jejich právo ve smyslu y, když námitka stěžovatelů, týkající se "neústavnosti" omezených výpovědních důvodů pro ukončení pronájmu bytů, nebyla údajně posouzena ve vazbě na ustanovení , a 4 a y.

Uvedli, že Městský soud v Praze potvrdil svým shora citovaným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. . Tím byla zamítnuta žaloba stěžovatelů s návrhem, aby Česká republika byla zavázána zaplatit stěžovatelům náhradu za ztráty plynoucí ze zákonem uloženého nuceného omezení jejich vlastnických práv. Stěžovatelé vyjádřili ve své stížnosti názor, že se obecné soudy vůbec nezabývaly tvrzením stěžovatelů o omezení jejich vlastnického práva, spočívajícím ve vyloučení práva na svobodnou dispozici s majetkem, jakož i práva na svobodné uzavírání nájemních smluv.

Z přiloženého napadeného rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelé domáhali proti žalované ČR - Ministerstvu financí, zaplacení částky ve výši 243 200 Kč s úrokem z prodlení s tím, že jsou bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 2855 v ulici N. v Praze 5. V tomto domě stěžovatelé pronajímali v druhé polovině roku 1995 celkem 42 bytových jednotek, ovšem pouze za regulované nájemné tak, jak byla tato jejich povinnost stanovena v ust. a zejména ve vyhl. č. , ve znění pozdějších změn a doplňků. Stěžovatelé považovali takto stanovenou cenovou regulaci nájemného za protiústavní, v rozporu s y. Namítali, že regulací nájemného je omezeno jejich oprávnění nakládat s předmětem vlastnictví, neboť byty mohou pronajmout pouze za regulované nájemné a za toto omezení vlastnického práva jim nebyla vyplacena žádná náhrada. Dále stěžovatelé uváděli, že protiústavnost regulace nájemného spočívá v nerovnosti různých vlastníků nájemních domů, neboť vlastníci nově postavených nájemních domů již mohou pronajmout byty za neregulované tržní nájemné. Rozdíl mezi tržním a regulovaným nájemným představovalo stěžovateli požadovanou výše uvedenou finanční částku jako náhrady za způsobenou škodu.

Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda lze stěžovatelům přiznat uplatněnou částku jako nárok, který přímo vyplývá zy. Dospěl přitom k zápornému závěru, když dovodil, že regulací výše nájemného tak, jak vyplývá ze , o cenách a z vyhl. č. , není omezeno vlastnické právo žalobců.

Odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně zabýval především tím, zda lze uplatněný nárok přiznat přímo na základě y, jak bylo stěžovateli v žalobě uplatněno a shodně se závěry soudu prvního stupně věc uzavřel tak, že se v dané věci nejedná o protiústavní omezení vlastnického práva stěžovatelů.

Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že uplatněný návrh stěžovatelů na zrušení právního předpisu (, v platném znění), je nutno posuzovat podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Die citovaného ustanovení je návrh na zahájení řízení nepřípustný tehdy, pokud se týká věci, o které již Ústavní soud nálezem rozhodl.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 ve věci zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), publikovaného ve Sbírce zákonů v částce 70 pod č. 231 dne 1. 8. 2000, vyplývá, že se Ústavní soud již návrhem na zrušení stěžovateli napadené vyhlášky zabýval.

Podle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného ve zmíněném nálezu, princip přiměřené rovnováhy vyžaduje, aby při respektování požadavků obsažených v čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"), byl vzat zřetel na proces destruktivních zásahů do vlastnického práva. Tato problematika se vztahuje zejména na vlastníky nájemných domů, diskriminovaných v poměru k ostatním vlastníkům tím, že je jim odepřeno požívat plody a užitky svého vlastnictví, nebot ve skutečnosti vzhledem k výši nájemného a výši nákladů nezbytných k provozu, často v dezolátním stavu se nacházejících nemovitostí, jsou tito nuceni část nájemného, které by jinak s přihlédnutím ke všem okolnostem mělo být přiměřené, nuceni hradit ze svého. Jinými slovy, v důsledku dosavadní právní úpravy existují dnes v naší společnosti sociální skupiny či subjekty, které hradí ze svého to, co v zájmu naplnění již konstatovaného čl. 11 Paktu má zajišťovat stát. Cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví.

Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že je v rozporu s Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, , a 4y a y, a proto ji podle zrušil dnem 31. 12. 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu.

Vzhledem k okolnosti, že zmíněný nález Ústavního soudu reflektuje i námitky stěžovatelů, uplatněné v jejich ústavní stížnosti, zvažoval ještě Ústavní soud oprávněnost návrhu stěžovatelů na zrušení ustanovení a (dále jen "o. z.").

Z ustanovení § 696 odst. 1 o. z. vyplývá, že způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní předpis. Sami stěžovatelé však ve své stížnosti připouštějí, že co do formy zavedení nuceného omezení vlastnických práv majitelů bytových domů je požadavkůmy v napadeném ustanovení vyhověno (s přihlédnutím k y). Ve své stížnosti se stěžovatelé zaměřují právě na kritiku Ministerstva financí, které by mělo určit výši nájemného tak, aby bylo vyloučeno zneužití vlastnictví na úkor práv druhých nebo zneužití v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Citovaný nález Ústavního soudu je tedy svým obsahem v plném rozsahu v souladu s požadavky uplatněnými ve stížnosti stěžovatelů, nebot vydání takto odpovídající právní úpravy předpokládá.

Ustanovení § 711 odst. 1 o. z. se týká možností pronajímatele vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu. Z podání stěžovatelů, resp. z jejich vyjádření, vyplývá, že se žalobou nedomáhali zániku nájemních smluv. K citovanému ustanovení uvedli, že je omezuje v účelném užívání jejich majetku. Vymezení přípustných důvodů výpovědi nájmu bytu je dle názoru stěžovatelů v ve smyslu y nuceným omezením vlastnického práva, které umožňuje státu realizovat jeho politické i sociální cíle na úkor jejich majetku.

Ústavní soud při zvažování oprávněnosti návrhu stěžovatelů ohledně zrušení předmětných ustanovení dospěl k závěru, že v kontextu předmětné stížnosti není zrušení těchto ustanovení řádně odůvodněno, nebot veškeré kritické podněty směřují de facto právě ke zrušení vyhlášky o nájemném z bytu a zrušením této vyhlášky odpadá i tento - z hlediska stěžovatelů - alternativní cíl. Ten ostatně ani nesplňuje podmínky , nebot skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, nenastala uplatněním o. Z.

Stěžovateli napadený rozsudek Městského soudu v Praze zkoumal ústavní soud konečně z hlediska možného porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Třebaže Ústavní soud se nemohl ztotožnit se závěry obecných soudů ohledně právního názoru na ,protiústavnost' předmětné vyhlášky musel vycházet z právního stavu platného v době rozhodování obecných soudů. Soudy obou stupňů shodně věc uzavřely tak, že uplatněný nárok stěžovatelů nelze přiznat jako nárok na náhradu obecné škody dle ust. o. z. ani škody speciální dle U obecné odpovědnosti za škodu nelze u žalované ČR (vedlejší účastnici)dovodit porušení povinnosti ani vznik škody u žalobců. U odpovědnosti za škodu dle tehdy platného pak chyběl základní předpoklad k nástupu této odpovědnosti, a to zrušení rozhodnutí státu pro nezákonnost. V dané věci je dosud regulace nájemného prováděna obecně závaznými předpisy a nikoli individuálním rozhodnutím. Obecné prováděna obecně závaznými předpisy a nikoli individuálním rozhodnutím. Obecné soudy proto správně věc posoudily tak, že nelze ani dovodit, že by se žalovaná (vedlejší účastnice) na úkor stěžovatelů bezdůvodně obohatila ve smyslu ust. a násl. o.z.

V návaznosti na výše uvedené se Ústavní soud ztotožnil se závěry obecných soudů v tom smyslu, že uplatněný nárok stěžovatelů nelze přiznat z žádného v žalobě uvedeného důvodu. Proto také Ústavní soud neshledal v předmětné věci postupem obecných soudů porušení základních práv a svobod stěžovatelů.

Ústavní soud ve smyslu ustanovení odmítl proto jak návrh stěžovatelů na zrušení citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, tak i na zrušení ustanovení a ust. , nebot se jednalo o návrhy zjevně neopodstatněné.

Návrh na zrušení ,ve znění novel, Ústavní soud odmítl ve smyslu ustanovení , nebot' se jednalo o nepřípustný návrh (dle ust. ).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. října 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu