Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 160/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Dipl. Ing. M. M., zastoupeného JUDr. V. Č., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 15. 10. 1999, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. -326, ze dne 29. 6. 1999, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel, jak plyne z připojeného spisu, je státním příslušníkem Svazové republiky Jugoslávie a od 28. 5. 1998 pobývá na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. -326, ze dne 29. 6. 1999, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr.z. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a t.z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvá 18 měsíců a dále mu byl uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 7 let. Jeho trestná činnost spočívala v tom, že v období od 7. 1. do 12. 1. 1999 odmítl svého šestaosmdesátiletého otce, majitele bytu v Praze 4, ul. N. č. 1117, ho z něj pustit, dával mu před dveře žebřík, aby nemohl z pokoje ani vyjít, a v průběhu uvedené doby ho opakovaně fyzicky napadl tak, že ho škrtil na krku, bránil mu volně dýchat a vyhrožoval mu. Odvolání proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. , ze dne 15. 10. 1999, zamítl. Ministr spravedlnosti ČR rozhodl o upuštění od zbytku trestu odnětí svobody ke dni 12. 5. 2000 s tím, že tento den bude stěžovatel vyzván k neprodlenému vycestování z území ČR.

K napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že uložení trestu vyhoštění bylo v rozhodnutí soudu I. stupně odůvodněno tak, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, nebylo mu přiznáno postavení uprchlíka a nebyl mu poskytnut azyl a zároveň to vyžaduje bezpečnost stěžovatelova otce, jehož stěžovatel opakovaně napadl. V době, kdy odvolací soud přezkoumával rozhodnutí obvodního soudu, však jedna z podmínek uložení trestu vyhoštění pominula, neboť otec stěžovatele v září roku 1999 zemřel. Městský soud v Praze při rozhodování ve veřejném zasedání dne 15. 10. 1999 ale nevzal tuto skutečnost v potaz a nevypořádal se s ní, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí se ani nezabýval splněním zákonem stanovených předpokladů pro uložení trestu vyhoštění. Ponechání trestu vyhoštění v platnosti odvolacím soudem je tedy podle stěžovatelova názoru v rozporu s y, podle něhož může být cizinec vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Uložením trestu vyhoštění došlo i k porušení obecných zásad pro ukládání trestů stanovených v a násl. t.z., které nekorespondují s účelem a smyslem uloženého trestu. Výrok Obvodního soudu pro Prahu 4 o trestu vyhoštění na dobu 7 let je rovněž v rozporu s Úmluvy, neboť je excesem ve vztahu k veřejnému zájmu, který má být chráněn, a není přiměřený sledovanému cíli. S ohledem na výše uvedené důvody stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. .

K ústavní stížnosti se vyjádřilo Městské státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník. Ve svém vyjádření uvádí, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů v dané věci. Příslušná ustanovení trestního řádu byla respektována a práva stěžovatele nebyla porušena. V době rozhodování Městského soudu v Praze nebyla soudu známa skutečnost, že otec stěžovatele zemřel, a stěžovatel ani jeho obhájce tuto skutečnost neuvedli. Městský soud v Praze vycházel v době rozhodování z obsahu trestního spisu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně napadá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. -326, ze dne 29. 6. 1999, ve výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu 7 let, neboť podle jeho názoru představuje porušení obecných zásad pro ukládání trestů a je v rozporu s Úmluvy. Návazně pak napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze, který podle jeho názoru nevzal v úvahu, že smrtí jeho otce odpadla podmínka pro uložení trestu vyhoštění, kdy ponechání tohoto trestu v platnosti je v rozporu s y.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti, jejímž petitem je Ústavní soud vázán, je třeba vzít v úvahu především skutečnost, že stěžovatel nijak nenapadá výrok o vině, či způsob vedení řízení, jež vydání napadených rozhodnutí předcházelo. Je tedy třeba vycházet z pravomocného rozhodnutí o vině, tedy z faktu, že stěžovatel byl uznán vinným výše uvedeným trestným činem omezování osobní svobody a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci. S přihlédnutím k obsahu a samotné povaze této jeho trestné činnosti, kdy proti výroku o vině stěžovatel nijak nebrojí, nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by v jeho případě nebylo dbáno obecných zásad pro ukládání trestů, včetně trestu vyhoštění. Prvoinstanční soud v odůvodnění svého výroku o trestu uvedl, jakými úvahami byl při rozhodování o druhu a výši trestu veden, přičemž k uloženému trestu vyhoštění je třeba vztáhnout celé toto jeho odůvodnění, nikoliv pouze jeho poslední část. Pokud stěžovatel na podporu svého tvrzení zmiňuje text ustanovení § 57 odst. 1 tr.z., pak shora uvedeným jednáním stěžovatele byly citovaným ustanovením chráněné zájmy dotčeny, jak vyplývá i ze zmíněného odůvodnění soudu I. stupně, a nelze ani přijmout stěžovatelovo tvrzení, že uložení trestu vyhoštění nekoresponduje s účelem a smyslem trestu za stěžovatelem spáchaný trestný čin. V tomto směru pak další stěžovatelova námitka spočívající v tvrzení, že Městský soud v Praze nevzal v potaz skutečnost, že pominula podmínka pro uložení trestu vyhoštění - bezpečnost stěžovatelova otce, který před konáním veřejného zasedání zemřel, nebyla pro posouzení uloženého trestu vyhoštění podstatná. Takto nazíráno, pak Ústavní soud nemohl dovodit ani zásah do práv zaručených v Úmluvy a v y, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. října 2000

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu