Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 250/2000

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného JUDr. L. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2000, č.j. -31, a rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ČR ze dne 29.5.1998, č.6, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností napadá navrhovatel v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele (dříve žalobce) na přezkoumání rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 29.5.1998, č. 6. Tímto posledně jmenovaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Ředitelství služby železniční policie ze dne 2.3.1998, č.j. RZP-123/Lo-98, o nepřiznání nároku na odchodné.

V odůvodnění svého návrhu stěžovatel shrnul své předchozí působení nejprve u Sboru ozbrojené ochrany železnic, kde byl zaměstnán od 1.7.1985. Ode dne 29.5.1992 přešel na základě organizačních změn do funkce odborného rady oblastního ředitelství Federální železniční policie Olomouc, kdy se jeho pracovní poměr změnil na služební poměr policisty FŽP. V důsledku zániku ČSFR byl navrhovatel propuštěn z tohoto služebního poměru k datu 31.12.1993 a od 1.1.1994 působil až do ukončení služebního poměru ke dni 31.12.1997 u Oblastního ředitelství služby železniční policie Olomouc v hodnosti majora. Po skončení služebního poměru požádal navrhovatel ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, o přiznání odchodného a příspěvku za službu, neboť je přesvědčen, že splňuje podmínky pro jejich přiznání, když podle jeho názoru jeho pracovní a služební poměr trval nepřetržitě od 1.7.1985 do 31.12.1997, tedy 12 let a 6 měsíců.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí č. 6 náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Proti správnímu rozhodnutí a napadenému rozsudku navrhovatel namítá porušení svých práv zakotvených v , a d (dále jen ""), jakož i porušení y.

Prováděcím předpisem k , ve znění pozdějších předpisů, je podle názoru stěžovatele výnos ministerstva vnitra ČR č. 374/1992 Sb., který prý ve své dikci ust. překračuje meze již zmiňovaného zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR tím, že údajně stanoví další omezení a podmínky, s nimiž , ve znění pozdějších předpisů, nepočítá.

Správní rozhodnutí a napadený rozsudek vedly ve svých důsledcích podle tvrzení stěžovatele k vytvoření nerovného postavení policistů před zákonem, neboť policista, který vykonával službu (dříve byl v pracovním poměru) v bezpečnostních sborech bez přerušení daného zákonnými změnami, by splnil podmínky pro přiznání nároků oproti tomu, kdo službu přerušil v důsledku zákonných změn, a to i v případě, že doba trvání jejich služebního poměru by byla shodná.

Navrhovatel dále poukazuje na znění ust. , ve znění pozdějších předpisů, a uvádí, že v jeho případě nebyla neodůvodněně do doby rozhodné pro přiznání nároku na odchodné a příspěvek za službu započtena doba, kdy byl v pracovněprávním poměru u Sboru ozbrojené ochrany železnic.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2000, č.j. -31, Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatele proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta ze dne 29.5.1998, č.6 byla zamítnuta. Žalobou napadeným správním rozhodnutím bylo zamítavě rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ředitelství služby železniční policie ČR ze dne 2.3.1998, č.j. RZP-123/LO-98, o nepřiznání nároku stěžovatele na odchodné podle ust. , ve znění pozdějších předpisů. Městský soud konstatoval, že byla zřízena Federální železniční policie ( cit. zákona). Z dikce ust. téhož zákona městský soud dovodil, že doba trvání pracovního poměru u Sboru ozbrojené ochrany železnic se započítává pouze pro takové účely, které se vztahují k úpravě existujícího služebního poměru, nikoli však pro účely nároků souvisejících se skončením služebního poměru policisty (odchodné dle a příspěvek za službu dle , ve znění pozdějších předpisů). Z ust. přezkumný soud dovodil, že jestliže ze nevyplývá, že by mělo dojít k započtení doby trvání pracovního poměru u Sboru ozbrojené ochrany železnic do nároků vyplývajících ze služebního poměru, když tato doba nebyla započtena podle dosavadního předpisu, nemohla být započtena ani podle ust. , ve znění pozdějších předpisů. V ust. Sb , ve znění pozdějších předpisů, je upravena délka započitatelné služby u příslušníků Federální železniční policie, ve vztahu k nárokům s tím spojeným. Současně cit. ust. upravuje zápočet délky služby a nároků s tím spojených u příslušníků Federálního policejního sboru a Sboru hradní policie, nároky u příslušníků Sboru ozbrojené ochrany železnic však neupravuje.

Uvedení ust. § 80 odst. 2 výnosu min. vnitra ČR reg. pod č. 374/1992 Sb. ve správním rozhodnutí považoval městský soud za nepřesné a nadbytečné, neboť je především nutné vycházet z toho, že stěžovatel nesplnil podmínku pro přiznání odchodného uvedenou v ust. , ve znění pozdějších předpisů, tj. 6 let trvání služebního poměru. Z těchto důvodů dospěl městský soud k závěru, že žalobu je nutné podle ust. zamítnout jako nedůvodnou.

Stěžovatel opírá důvodnost svého podání o údajné porušení y, který uvádí, že "státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.", dále y, jež způsobem obdobným cit. čl.y deklaruje skutečnost, že "státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon". Současně podle názoru stěžovatele došlo k porušení a y.

Námitka navrhovatele, týkající se údajného překročení mezí příslušných zákonů při výkonu státní moci, směřuje proti dikci ust. § 80 výnosu MV ČR reg. pod č.374/1992 Sb., ve vztahu k překročení mezí daných jako právního předpisu vyšší právní síly.

Jak již konstatoval přezkumný soud, je odkaz na cit. ust. tohoto právního předpisu v napadeném správním rozhodnutí nepřesné a navíc zcela nadbytečné, když těžiště právní úpravy předmětného problému je nutno hledat v příslušných ustanoveních , ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k Aplikaci cit. právních předpisů a jejich výklad správním orgánem shledal Městský soud v Praze za zcela adekvátní při řešení daného právního problému. Ústavní soud se s právními závěry uvedenými v napadeném rozsudku zcela ztotožňuje.

Nelze souhlasit s právním názorem stěžovatele, jestliže své nároky opírá o právní předpisy platné pro příslušníky jiných služebních poměrů, které na jeho postavení nedopadají a nelze jejich výkladu použít ani "per analogiam". Ústavní soud je nucen zdůraznit, že nejednotnost právní úpravy stejné problematiky u jiných služebních poměrů nezakládá ani protizákonnost ani protiústavnost stížností napadených rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem navrhovatel spatřuje porušení y, neboť cit. čl. zakotvuje právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci..., když nároky uplatňované stěžovatelem podle a , ve znění pozdějších předpisů nespadají do této kategorie odměňování.

Ve smyslu ust. a násl. přezkumný soud posoudil zákonnost správní žalobou napadeného rozhodnutí, když vycházel z námitek stěžovatele (dříve žalobce) obsažených v žalobě. Vzhledem k tomu, že soudem zjištěný skutkový stav věci měl oporu ve skutkových zjištěních napadeného správního orgánu a korespondoval i s obsahem správního spisu, dospěl přezkumný soud zcela správně k závěru, že podstatou při řešení označené právní věci je právní rozbor zákonných ustanovení právních předpisů na danou problematiku dopadajících. Rovněž v tomto případě nezjistil městský soud nesprávné právní posouzení věci správním orgánem. Za této situace nelze považovat námitku stěžovatele o údajném porušení y za opodstatněnou, když městský soud v rámci řízení o žalobě stěžovatele podle části páté, hlavy druhé , neporušil procesní práva navrhovatele.

Ze všech důvodů shora uvedených byl proto II. senát Ústavního soudu nucen podaný návrh ve smyslu ust. Sb, ve znění pozdější předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 4. října 2000