Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 511/98

Ústavní soud

rozhodl dne 4. října 2000 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) M. K., 2) V. K., proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, čj. -84, za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího

účastníka ing. L. P., za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, čj. 13 Co310/98-84, se zrušuje.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Krajského soudu v Brně stěžovatelé mimo jiné tvrdí, že

bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované v čl.

36d (dále jen ""),

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je

"Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech. Podle stěžovatelů rovněž došlo k porušení

y, neboť v jejich případech nebyla státní moc

(v tomto případě moc soudní) uplatněna v mezích a způsobem

stanoveným zákonem, konkrétně v mezích uvedených v občanském

soudním řádu. Stěžovatelé jsou rovněž toho názoru, že došlo

k porušení práva na ochranu zdraví, které garantuje čl. 31 věta

prvníy, věta druhá y, který zaručuje

zvláštní ochranu dětí, y, který garantuje právo na

příznivé životní prostředí, kdy ochrany těchto práv se lze

s ohledem na ustanovení y dovolávat v mezích

zákonů, které tato práva provádějí. Postupem soudních orgánů došlo

i k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého

je zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti. Krajský

soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil ustanovení § 135

odst. 2 , když se považoval za zavázán předloženým

kolaudačním rozhodnutím, ačkoli právě toto rozhodnutí mohlo být

zpochybněno předloženými odbornými posudky. Závěr soudu o tom, že

bylo stanoveno omezení počtu konání akcí v jednom roce, což sníží

nepříznivý vliv kulturního sálu na užívání nabízeného bytu, nemá

oporu v důkazech, neboť nebylo vydáno žádné rozhodnutí o tom,

kolik se v daném objektu smí konat ročně zábav, když ostatně

takové rozhodnutí ani vydáno být nemůže, neboť objekt je

v soukromém vlastnictví. Z těchto, jakož i dalších, důvodů

domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadeného usnesení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 8. 8. 2000

uvedl, že výhrady stěžovatelů vůči soudnímu rozhodnutí jsou téměř

totožné s odvolacími námitkami, s nimiž se tento soud snažil

vypořádat v napadeném rozhodnutí, na které pro stručnost odkazuje.

Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené

lhůtě nevyjádřil.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně Ústavní

soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 5. 5. 1998, čj. 13

E 479/97-66, bylo nařízeno provedení výkonu rozhodnutí vyklizením

stěžovatelů z bytu v domě č. p. 274 v L. a jejich přestěhováním do

zajištěného náhradního bytu ve víceúčelové budově Z. D. v L.

K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně napadeným

usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, vycházeje

z toho, že oprávněný doložil splnění své povinnosti zajištění

náhradního bytu kolaudačním rozhodnutím Úřadu města Z. Předložené

kolaudační rozhodnutí je rozhodnutím správního orgánu, a pro soud

je tudíž ve smyslu ustanovení závazné.

Navíc toto rozhodnutí nebylo zpochybněno ani odbornými posudky

předloženými stěžovateli. K dovolání stěžovatelů proti napadenému

usnesení krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne

25. 5. 2000, čj. -105, tak, že toto dovolání odmítl,

když dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR odvolací soud sice chybně vyložil

ustanovení , nicméně současně konstatoval,

že uvedený soud ve skutečnosti kolaudační rozhodnutí hodnotil.

Právní posouzení věci na řešení uvedené otázky nespočívá (princip

vázanosti soudu kolaudačním rozhodnutím se v něm neprosazuje),

takže potud nemá zásadní význam pro věc samu.

Výkladem pojmu náhradní byt z ústavně právního hlediska se

Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu sp. zn.

publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,

svazek 3, č. 9, roč. 1995 - I. díl, v němž mimo jiné uvedl, že

interpretace ustanovení ze

strany Krajského soudu v Brně by vedla k eliminaci vlastníkova

dispozičního práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž

nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných

základních práv. Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky"

nutno v kontextu citovaného ustanovení

interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou

na pronajímatele (vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou

náhradu, která nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení

přiměřeného náhradního bytu a zakládají dále pronajímateli

povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně

vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních

podmínek a podle všech v zákoně uvedených parametrů aproximativně

nejvíce blíží vyklizovanému bytu.

Ani v projednávané věci nemůže být pochyb o tom, že

ustanovení týkající se bytové

náhrady nelze interpretovat způsobem vedeným k již naznačené

eliminaci vlastníkova dispozičního práva. Tento významný

a esenciální moment je však třeba uvažovat v souvislosti s rovněž

esenciální podmínkou kladenou na náhradní byt, totiž aby

zajišťoval "lidsky důstojné ubytování". Ochrana přiměřené životní

úrovně, včetně "přiměřeného" bydlení, je zdůrazněna v celé řadě

mezinárodních smluv o lidských právech, kupř. v čl. 11

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních

právech, čl. 16 Evropské sociální charty, tedy vesměs smluv, jež

ve smyslu y ČR jsou pro Českou republiku bezprostředně

závazné a mají přednost před zákonem. Napadené rozhodnutí jde však

v tomto směru stranou posléze konstatované esenciální podmínky,

k čemuž nepochybně přispěla i ta skutečnost, že krajský soud se ve

smyslu ustanovení cítil kolaudačním

rozhodnutím vázán, i když jinak, jak konstatoval ve svém

rozhodnutí již Nejvyšší soud ČR, zmíněné kolaudační rozhodnutí

"poměřoval".

Zásadní problém, s nímž se obecné soudy vzhledem k výše

uvedenému nevypořádaly, tkví totiž v tom, že náhradní byt je

umístěn ve víceúčelové budově Z. D. v L., v níž se kupř. nachází

i sál, v němž se konají kulturní akce i taneční zábavy,

a velkokapacitní kuchyně. Přitom ze spisu zdá se být zjevno, že

k vybudování bytové jednotky došlo v tomto objektu, kde jiné další

bytové jednotky patrně nejsou, z ryze účelových důvodů, tedy pro

účely poskytnutí bytové náhrady. Ve spisu založeném přípisu

Okresního úřadu ve Zlíně, okresního hygienika, ze dne 11. 4.

1997, zn. 718-A-216/1997/Ka, se přitom uvádí, že při pořádání

sportovního plesu dne 15. 2. 1997 se naměřené hladiny hluku buď

rovnaly nejvyšší přípustné hodnotě nebo byly mírně vyšší. Uvedený

přípis vychází z informace majitele budovy, že počet zábav

v kalendářním roce nepřesáhne čísla 6 a současně se v něm

konstatuje, že při zvýšení počtu kulturních akcí po 22. hodině by

bylo nutno danou situaci hygienicky přehodnotit. Jak stěžovatelé

uvádí ve svém dovolání, četnost zábav pořádaných v areálu

víceúčelové budovy jen za období od 10. 1. 1998 do 25. 4. 1998

dosáhla čísla 8. S tímto údajem přichází stěžovatelé teprve po

vydání napadeného rozhodnutí, nicméně i ve svém odvolání opětovně

poukazují na fakt přetrvávající hlučnosti. Přitom není vůbec

jasné, a napadené rozhodnutí tím se stává i nepřezkoumatelným,

z jakých důvodů nemá počet zábav v kalendářním roce přesáhnout

právě číslo 6.

Pojem "lidsky důstojné ubytování" zahrnuje podmínku, kterou

je třeba vykládat ve smyslu již zmíněného ústavně právního

požadavku "přiměřenosti" vztahujícího se i na bydlení. V zásadě je

sice možné, aby tomuto požadavku bylo vyhověno i v objektech

sloužících jinému účelu než bydlení, nicméně zejména v těchto

případech je třeba pečlivě zkoumat, zda poskytovaná bytová náhrada

odpovídá běžnému standardu bydlení, i pokud se týče hluku, hygieny

a vůbec celkového prostředí, v němž je dislokována.

Protože krajský soud v napadeném usnesení v tomto směru

otázku "lidsky důstojného ubytování" nezkoumal, porušil tím

ústavně zaručené právo stěžovatelů zakotvené v čl. 6 odst. 1

Úmluvy, jakož i y. Z těchto důvodů proto

Ústavní soud pro porušení těchto ústavně zaručených práv ústavní

stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

, o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. října 2000