Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 590/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelek JUDr. M. Ch., a M. Ch., obou zastoupených JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999, čj. - 152, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000, čj. - 178,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky se svým návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 1. 12. 1999, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým odvolací soud nepřipustil zpětvzetí žaloby v části, týkající se určení, že žalovaná strana - obec K. - je vlastnicí pozemků č. 170, č. 171 a č. 172 v katastrálním území K., potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 3. 1998, čj. - 103, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh žalobkyň, že jejich právní předchůdci B. K., nar. 11. 8. 1906, a A. K., nar. 18. 9. 1908, se stali spoluvlastníky (každý jednou polovinou) pozemku č. 217/4 (zahrada) o výměře 2243 m2 zapsaného na LV č. 10001 pro okres Kladno, obec a katastrální území K. a obec K. je vlastníkem pozemků č. 170, č. 171 a č. 172, nyní zapsaných na LV č. 170 pro okres Kladno, obec a katastrální území K.. Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o nákladech řízení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobkyň - stěžovatelek - na připuštění dovolání.

Dále stěžovatelky podaly Ústavnímu soudu, dne 12. 6. 2000, návrh ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000, čj. - 178, kterým bylo zamítnuto dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999, čj. - 152, jímž nebylo připuštěno částečné zpětvzetí žaloby, a kterým bylo odmítnuto dovolání proti výroku téhož rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 3. 1998, čj. - 103.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2000,

sp. zn.

, byla ústavní stížnost, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, vedená pod

sp. zn.

, spojena s projednáváním ústavní stížnosti stěžovatelek směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze, vedené pod

sp. zn.

s tím, že obě ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod

sp. zn.

.

Stěžovatelky ve svých obou stížnostech namítají, že odvolací soud tím, že vydal pro ně "překvapivé rozhodnutí", jim odňal možnost jednat před soudem ve dvojstupňovém řízení, neboť k argumentům, uvedeným v odůvodnění napadeného rozsudku, již neměly možnost se vyjádřit. Dovozují, že tím došlo ze strany odvolacího i dovolacího soudu k porušení d, jakož i ustanovení a .

Z obsahu napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 3. 1998, čj. - 103, zamítl žalobu žalobkyň na určení, že B. K. a A. K. se stali spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) pozemku č. 217/4 - zahrada o výměře 2243 m2, zapsaného na LV č. 10001 pro okres Kladno, obec a katastrální území K. a že obec K. je vlastníkem pozemků č. 170,

č. 171 a č. 172, nyní zapsaných na LV č. 170 pro okres Kladno, obec a katastrální území K.. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Státní statky Unhošť od roku 1952 začaly na svou žádost užívat pozemky č. 170,

č. 171 a č. 172 v katastrálním území K., které byly ve spoluvlastnictví právních předchůdců žalobkyň B. a A. K. Tito pak začali od téže doby užívat jako zahradu pozemek č. 217/4 v katastrálním území K., který byl v socialistickém státním vlastnictví. K převodu vlastnictví však směnnou smlouvou nedošlo. Soud prvního stupně vyslovil závěr, že provedené důkazy nebyly v rozporu s tvrzením žalobkyň, že jejich právní předchůdci užívali předmětný pozemek - zahradu - v dobré víře po dobu deseti let ve smyslu občanského , pozemek však nebyl způsobilým předmětem vydržení podle téhož zákona, neboť byl v socialistickém státním vlastnictví, tedy nezcizitelný. Krajský soud v Praze jako soud odvolací podle přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně předcházejícího postupu, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že právní závěr soudu prvního stupně je správný v tom, že právní předchůdci žalobkyň nenabyli vlastnictví k pozemku p. č. 217/4 směnnou smlouvou ani vydržením. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považoval pozemek za předmět způsobilý k vydržení, ale dovodil, že právní předchůdci žalobkyň nebyli oprávněnými držiteli pozemku ve smyslu ustanovení a výše citovaného , neboť nemohli být v dobré víře, že jim patří. Směnná smlouva uzavřena nebyla a nemohli tedy subjektivně dovozovat, že jsou jeho vlastníky. To, že pozemek oplotili a osázeli, jim umožňoval institut náhradního užívání. Návrh žalobkyň na připuštění dovolání k posouzení otázky možnosti vydržení pozemku v socialistickém vlastnictví podle č. odvolací soud zamítl.

Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyň proti výroku Krajského soudu v Praze, jímž nebylo připuštěno částečné zpětvzetí žaloby, zamítl a dovolání proti výroku téhož soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně, odmítl. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovaly z ustanovení

, vadu řízení spatřovaly v porušení zásady dvouinstančnosti rozhodování při posouzení otázky dobré víry jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva ve smyslu a č. Dovolací soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že naplnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva k pozemku podle č. posuzovaly soudy obou stupňů, včetně předpokladu dobré víry, resp. otázky, zda právní předchůdci žalobkyň byli oprávněnými držiteli pozemku parc. č. 217/4, a že tedy k porušení zásady dvouinstančnosti řízení nedošlo a postup odvolacího soudu odpovídá ustanovení Dovolací soud dále zjistil, že v řízení nedošlo ani k jiným vadám uvedeným v ustanovení

Tvrzená vada, porušení zásady dvouinstančnosti řízení, nebyla též zjištěna dovolacím soudem, pokud dovolání směřovalo také proti výroku, kterým nebylo připuštěno částečné zpětvzetí žaloby.

Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelek zaměřil na ústavněprávní stránku věci a otázku, zda napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatelek ve smyslu y ČR a d.

Konstatoval, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d. Svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z d, jakož i z dalších ustanovení, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Ústavní soud zaujal stanovisko, že zjištěná skutková podstata, ani okolnosti tohoto sporu, nesvědčí o tom, že by Krajský soud v Praze odňal stěžovatelkám možnost jednat před soudem ve dvouinstančním řízení. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na výstižné a podrobné zdůvodnění dovolacího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 12. 4. 2000, se kterým se ztotožňuje.

Poněvadž nebylo shledáno porušení stěžovatelkami namítaného ani jiného ústavního práva, Ústavní soud musel dospět k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2000 JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu