Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 431/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného JUDr. B. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2000, čj.

-63, a rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, referátu pozemkového úřadu, ze dne 11. října 1999, čj. PÚ 1840/99-134/99-520, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel, jako údajný spoluvlastník nemovitosti - parcely, v řízení před orgány veřejné moci blíže popsané a označené, pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2000

( -63) a spolu s ním též jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (Okresního úřadu v Chrudimi, referátu pozemkového úřadu čj. PÚ 1840/99-134/99-520 ze dne 11. října 1999) a tvrdil, že rozhodnutími obou orgánů veřejné moci byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z a , 2 d; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že stěžovateli (a obdobně též dalším spoluvlastníkům) bylo upřeno jeho vlastnické právo k uvažované nemovitosti. Stěžovatel proto, aniž by v rozhodujících ohledech porušení ústavně zaručených práv, jichž se dovolával, podrobněji či blíže rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí vlastnické (spoluvlastnické) právo k nemovitosti nebylo stěžovateli přiznáno - stručně shrnuto - proto, že posuzovaná parcela, jako dřívější součást původní parcely, z níž následně byla oddělena, byla spolu s dalšími parcelami již vydána jiným oprávněným osobám, a to v době, kdy pro "nespornou identifikaci parcel nebylo zjištěno", že posuzovaná parcela vznikla oddělením z parcely, stran níž již dříve uplatnily restituční nárok jiné oprávněné osoby; protože k tomu vydání došlo na základě správního rozhodnutí z ledna 1992, bylo třeba míti za to, že posuzovaná parcela je již ve vlastnictví jiných osob a že tato skutečnost přiznání vlastnictví stěžovateli (a dalším oprávněným osobám) brání.

V opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel tomuto orgánu vytkl nezákonnost jeho rozhodnutí, neboť posuzovaný pozemek byl jiným osobám vydán neoprávněně a pokud jde o právní titul, na jehož základě se tak stalo, tj. o rozhodnutí

z 13. ledna 1992, domáhal se toho, aby obecný soud, rozhodující o věci v režimu správního soudnictví, toto rozhodnutí "přezkoumal".

Odůvodnění ústavní stížnosti je založeno na obsahově zcela shodných námitkách, jak je stěžovatel rozvedl ve svém opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí a má tak charakter opakované polemiky s rozhodovacími důvody jak správního orgánu, tak obecného soudu, a to přesto, že - zejména obecný soud - se jimi zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal a že své stanovisko k nim také způsobem zákonem předepsaným (§ 157

odst. 2 ) v odůvodnění svého rozhodnutí natolik dostatečně vyložil, že mu z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nelze nic vytknout.

Za naznačené situace směřují vývody ústavní stížnosti vůči věcné správnosti, příp. proti legalitě jí napadených rozhodnutí, a to přesto, že Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve opakovaně vyložil, že takovýto přezkum se z jeho pravomoci vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), když zvláštní podmínky, za nichž by byla ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci přípustná, zjištěny nebyly, a když jejich existence ostatně nebyla stěžovatelem ani tvrzena.

Tvrzení stěžovatele, stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu

( d), tak nemá opory ani ve stavu věci ani v zákoně, tím méně pak v ústavním pořádku republiky.

Obdobně nedůvodné jeví se i tvrzení stěžovatele co do porušení ústavně zaručeného práva plynoucího z d; i zde stěžovatel totiž přehlíží konstantní judikaturu Ústavního soudu, v níž - rovněž opakovaně - Ústavní soud vyložil, jak je třeba práva, jehož se stěžovatel dovolává, rozumět a za jakých podmínek mu lze přiznat ústavní ochranu; protože jde o ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni jako na obecně přístupnou odkázat (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevila potřeba k zásadám, v ní již dříve vyloženým, cokoli dodávat.

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. září 2000