Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 398/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. B., CSc., bytem zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2000, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. prosince 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 2000 () a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek obecného soudu I. stupně (-17 Okresního soudu v Chebu) a tvrdil, že těmito rozhodnutími zmíněné obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d), neposkytly ochranu jeho vlastnictví (k nemovitosti v řízení před nimi blíže označené) a porušily též své povinnosti ústavně jim uložené a úst. ; v odůvodnění ústavní stížnosti obecným soudům vytknul, že při hodnocení provedených důkazů nepřihlédly k okolnostem podávajícím se z předložených listin (potvrzení sv. ing. N., zprávy Obecního úřadu v Dolním Ž.), příp. k těm, které vyplynuly z výpovědi sv. L. S odkazem na již zmíněná ústavně zaručená práva (a porušení ústavně uložených povinností obecných soudů) proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V posuzované věci šlo v řízení před obecnými soudy o posouzení žaloby na vyklizení (blíže popsaného) bytu, který - podle tvrzení stěžovatele (v předchozím řízení žalobce) - žalovaný v jeho nemovitosti užíval bez právního důvodu.

Podle odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěly obecné soudy ke zjištění, že sice o existenci dříve nezbytných rozhodnutí o přidělení bytu a zápisu o odevzdání a převzetí bytu neexistují písemné doklady, nicméně že přidělení bytu žalovanému a sepis zmíněných listin lze vyvodit z jiných důkazů, totiž ze svědeckých výpovědí, které v řízení před obecnými soudy byly složeny, včetně výpovědi sv. ing. N., jehož písemného prohlášení se stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti dovolával. Protože rozhodovací důvody obecných soudů jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí podrobně a zcela v souladu s příkazem zákona vyloženy ( ), nelze napadeným rozhodnutím z hlediska ochrany ústavnosti ( úst. ) nic podstatného vytknout, zejména když - jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve a opakovaně vyložil - nespadá do jeho pravomoci - s ohledem na jeho postavení mimo organizaci obecného soudnictví a také s ohledem na nezávislost obecných soudů ( úst. zák. č.

) - hodnotit hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, leč by k tomu byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); takové podmínky Ústavní soud nezjistil a jejich existence ostatně nebyla stěžovatelem ani tvrzena.

Jestliže tedy obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vyložily, které rozhodné skutečnosti a z jakých důkazů zjistily, a jestliže posléze vyložily právní závěry, k nimž dospěly, tvrzení stěžovatele stran porušení jeho ústavně zaručených práv nemá oporu ani ve skutečném stavu věci ani v zákoně, a tím méně pak v ústavním pořádku republiky; odkazy stěžovatele na písemnosti stran neexistence již dříve zmíněných listin ve světle provedených důkazů (a právních závěrů obecných soudů) ztrácejí na jakémkoli významu, neboť ze skutečnosti, že takovéy neexistují, obecné soudy vycházejí a dovozují, proč tato skutečnost nemohla být přičítána žalovanému k tíži.

Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formální vady ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. září 2000