Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 323/2000

Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České obce sokolské, zastoupené JUDr. A. J., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2000, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999 (-112) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 1998

(-94) a pravomocný rozsudek téhož soudu ze dne 8. března 2000

(-122) a tvrdila, že označené soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (d) a také obsahově shodné právo plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že stěžovatelka byla postižena jako osoba oprávněná "nejednotností v právních názorech soudů a v soudním rozhodování". Navrhla proto, aby Ústavní soud svým nálezem označená rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatelka jako osoba oprávněná v řízení před obecnými soudy usilovala o navrácení majetkových práv ( a ), a to vůči dvěma subjektům, totiž jak vůči Českému svazu tělesné výchovy v Praze, tak vůči Tělovýchovné jednotě Sokol Č. Její jinak nepochybné nároky posoudily obecné soudy tak, že v I. stupni uplatněným nárokům vyhověly vůči Tělovýchovné jednotě Sokol Č., zatímco žalobu vůči Českému svazu tělesné výchovy v Praze (pro nedostatek pasivní legitimace) zamítly. Krajský soud v Hradci Králové, jednající ve věci jako soud odvolací z podnětu odvolání obou účastníků, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že k navrácení majetkových práv zavázal Český svaz tělesné výchovy v Praze a žalobu vůči Tělovýchovné jednotě Sokol Č. zamítl. K dovolání Českého svazu tělesné výchovy v Praze Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudek odvolacího soudu (v měnící jeho části) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil právní názor, dle něhož - stručně

shrnuto - "povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu a je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. března 1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku, resp. majetkovým kritériím".

V intencích právního názoru dovolacího soudu posléze odvolací soud v dotčené části rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, neboť nezjistiv změnu v dosavadních skutkových zjištěních a cítě se právním názorem soudu vyššího stupně vázán ( ), své rozhodnutí založil na právní úvaze, dle níž Český svaz tělesné výchovy "není ani nástupcem organizace uvedené v " a jako takový "není ani organizací povinnou k navrácení (posuzovaných) majetkových práv.

Za naznačeného procesního průběhu věci a jejího stavu je zřejmé, že námitky stěžovatelky obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti nemohou obstát.

Předně právní názor obsažený v ústavní stížností napadeném rozsudku (přes dříve odchylné názory) nejpozději od vydání rozsudku ve věci ze dne

24. října 1996 (publ. pod č. 34/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je výrazem již ustálené rozhodovací praxe obecných soudů (a je též ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. května 2000 ve věci ), nicméně sám o sobě není vlastním a podstatným důvodem stěžovatelce nepříznivého výsledku sporu.

Jestliže stěžovatelka, jak sama tvrdí, při uplatnění svých nároků vycházela z nejistoty v otázce pasivní legitimace žalovaných a touto nejistotou se řídila před obecnými soudy, a také v opravném řízení, bylo na ní, aby obdobnou procesní opatrnost zachovala i po vydání prvého rozsudku odvolacího soudu; tím, že tuto opatrnost v následující (možné) procesní fázi opustila a sama dovolání proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu nepodala, znemožnila dovolacímu soudu, aby (v její prospěch) zrušil i další část rozsudku odvolacího soudu (přesněji, aby zrušil celý jeho rozsudek) a umožnila mu tak v následném řízení posoudit její restituční nároky též ve vztahu k Tělovýchovné jednotě Sokol Č., vůči níž byl prvním rozsudkem odvolacího soudu stěžovatelčin nárok zamítnut.

Neobstojí proto výtka stěžovatelky adresovaná dovolacímu soudu, totiž, že "pro zachování práv a procesní spravedlnosti měl..... být" (bez ohledu na její procesní pasivitu) "zrušen celý rozsudek krajského soudu", neboť takový postup vylučuje současná právní úprava; ustanovení a nelze v dovolacím řízení uplatnit, neboť jeho aplikace je vyloučena ustanovením , druhé pak ust. a 2 , což ve svých důsledcích znamená, že dovolání podané pouze Českým svazem tělesné výchovy neumožnilo dovolacímu soudu přezkum výroku rozsudku odvolacího soudu vůči Tělovýchovné jednotě Sokol Č., protože - jak opačně a nesprávně se stěžovatelka domnívá - nešlo o závislé výroky, stejně jako nešlo o jednu z eventualit jež předvídá ustanovení

Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů a také důvody, které již dříve byly vyloženy v nálezu (vydaném v obdobné věci) (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., č. 103, Praha 2000); o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 21. září 2000